Psal se pátek 26. září. Pro některé to byl obyčejný den, ale pro naše předškoláky to byl den, překonání sebe sama. Když se navečer začali scházet před jurtou, v jejich očích bylo vidět nadšení, očekávání, ale i obavy. Vše začalo úvodními slovy hlavních náčelníků kmene skřítků Dobroděje a Lesníčka. Ti nás provedli základními indiánskými znalostmi a vysvětlili nám, jak se takový indián chová a co by vlastně měl všechno umět. Při povídání už bylo slyšet hladové kručení v bříškách malých indiánů, tak nezbývalo nic jiného než jít opéct špekáčky. Při této příležitosti jsme si vyzkoušeli hned první indiánskou dovednost a tou je rozdělání ohně. Nebyl to jednoduchý úkol, neboť dny před tím byly upršené a vše bylo mokré. Toho jsme se však nezalekli a po chvíli už nad plápoláním teplých plamenů byly vidět špekáčky i spokojené úsměvy našich indiánů. Venku se setmělo a my, za svitu měsíce a hvězd, vyrazili na večerní dobrodružství. Když jsme došli na okraj louky uviděli jsme v dáli spoustu malých červených světýlek. Naše kroky směřovaly právě tím směrem, zjistit, co nás tam čeká. U každého ze světýlek byla fotka a k ní indiánské psaní. Malí indiáni se dozvěděli, co všechno budou v průběhu posledního roku trénovat a zdokonalovat. Po přečtení posledního úkolu jsme zaslechli tajemnou melodii. Šli jsme za ní a zjistili, že na kraji lesa někdo sedí. Byla to žena v indiánském oděvu s flétnou v ruce. S úžasem jsme si kolem ní posedali. Přivítala nás a představila se nám jménem SEQUIA. Vyprávěla nám příběh o indiánských chlapcích, stoupajících na horu, stejně jako to letos čeká nás. Převzali jsme od ní posvátnou horu, po které budeme symbolicky stoupat NaHoru a hrdě si ji nesli zpět do jurty. Po velkém zážitku jsme si nachystali útočiště, vyčistili tesáky a při pohádce se odebrali do říše snů. Ráno, po probuzení, byla jurta plná zářících očí mluvících za děti. MY JSME TO ZVLÁDLI. Posilnili jsme se výbornými buchtami od indiánských maminek a mohli vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. První si předškoláci zvládli nakreslit sami sebe, aby mohli stoupat po papírové hoře. Vytvořili jsme také indiánské amulety a vyrazili na výpravu. Na té jsme prohlubovali znalosti o přírodě, kdy jsme hledali lískové nebo bezové keře.
Povedlo se. Po poděkování keřům jsme si ostříhali pár větví, aby nám mohly sloužit k našemu velkému indiánskému úkolu, a tím je vyřezávání. Práce s nožem nás bude provázet celý rok a kde jinde s ní začít než právě na přespávání. Při příchodu do zázemí jsme si vysvětlili velmi důležitá indiánská pravidla při práci s nožem a mohli se do toho pustit. Práce to byla náročná a dlouhá, ale všichni malí indiáni se s tím zkušeně poprali. Začali jsme ořezávat kůru, aby nám vznikla ozvučná dřívka, která jsme si vyzdobili a uschovali pro další dny. V průběhu naší práce náčelnice PILNÁ VČELKA rozdělala oheň a my se už nemohli dočkat milovaných špaget z kotlíků. Oheň hořel, polena praskala, voda vřela a my čekali. Dlouhou chvíli jsme si rozhodli zkrátit vyzdobením obličejů od náčelnice WOWAPI. Všichni jsme si mysleli, že už nás nic velkého kromě špaget nečeká, ale opak byl pravdou. Přišla VELKÁ NÁČELNICE. S údivem jsme poslouchali, co se bude dít. Čekalo nás pasování na předškoláky. Stoupli jsme si do řady a společnými silami vymýšleli jméno našeho indiánského kmene. Přemýšleli jsme a přemýšleli až to přišlo a my spokojeně můžeme říct, že jsme KMEN LESNÍCH LAPAČŮ. Tím jsme, ale neskončili a čekalo nás vymyslet ještě jméno každému z nás. Indiánský kmen se rozrostl o indiány s originálními jmény: VINNETOU, NŠOČI, PIKAČU, INDIÁN SLUNÍČKO, BÍLÁ HVĚZDA, LUTAČU, MODRÉ PÍRKO, ZELENÉ DĚLO, TYRKYSOVÁ SRNEČKA, INDIÁNSKÉ SRDÍČKO, MODRÝ KLACÍK, INDIÁN Ó a INDIÁN DÉŠŤ. Každý z malých indiánů dostal předškolácký odznak, který se jim bude od teď po konec roku houpat na batůžku. Snědli jsme výborné špagety a plní zážitků se odebrali do jurty čekat na rodiče.
