Možnost předání dětí ve Zlíně
zastávka Cigánov

ráno 7:30 - 7:45
odpoledne 16:10

Lesní komunitní škola

ZÁPISY z jednotlivých setkání

14. a 15. června 2018

Tak už jsme se konečně dočkali. Nadešel den, kdy máme v plánu na Zikmundově přespat. A někteří pak se svými rodiči i druhou noc. Dnes máme sbaleno do dvou batůžků. Ten větší, se spacákem, jsme dali Jirkovi do auta, ten menší si jako obvykle bereme s sebou na cestu.

Ráno to chvíli trvalo, než jsme se jako skupina sladili. No, bylo nás celkem 16 dětí, Lucka a Jirka. Po svačince jsme si zahráli pár her, přeskakovaná hoňka byla obzvlášť veselá.

Protože dnes nebylo takové teplo, naše „bosky-chodící“ trojička holek to dnes pojala alespoň jako botovou výměnu.

Velkým tématem dnes byl sběr troutu - zpráchnivělého dřeva, které se určitě bude hodit při rozdělávání ohně. Takže ho bylo třeba nabrat v co největším množství…

Po přechodu cesty jsme to vzali kolem jezírka, už kompletně zarostlého okřehkem a potom kolem kostry srnečky přes vysokou trávu až k potoku. Tam jsme někteří měli celkem dobrodružství, když jsme z jednoho křovíčka vyplašili divočáka.

Kolem potoka jsme se pak zarostlými cestičkami dostali až na základnu, kde nás čekala sladká odměna – strom plný třešní.

Po obědě, který přivezla Ivka, jsme dlouho neotáleli a připravili si místo na spaní. Raději s předstihem. Vybalování velkých tašek a oblíbených plyšáčků sice zabralo dost času, ale nakonec jsme opravdu vyšli na další putování. Směr Lukov, rybník…

No jo, ale po cestě toho bylo tolik zajímavého (k vidění i k snědku), že si na nás Adam, který už byl u rybníku, musel chvilku počkat. Navíc jsme objevili tajemný tunel, prý plný opravdických netopýrů. Vzhledem k počasí i počtu zájemců, nechali jsme děti vlézt do vody jen po kolena. I tak to byla radost veliká.

Potom, cestou na autobus, jsme se seznámili s místní kozenou a už hurá na zmrzlinu. Děti „ z lesa“ si tu náramně užily i mini dětské hřišťátko…

Autobus nás svezl zpět na Zikmundov a do večeře ještě hodinka. Dali jsme dětem na výběr ze tří možností… po čase jsme se stejně skoro všichni potkali u vznikající lanové pavučiny mezi stromy. Před večeří, opékanou nad ohněm, měly děti ještě příležitost pohoupat se na lanové houpačce nebo si vyzkoušet skákací pružinovou poggo-tyč.

Oheň, jak prostý a přitom magický… po jídle jsme se domluvili, co bude následovat a pověděli jsme si, jak jsme si prožili tento den. Pak jsme se přesunuli do jedné malé chaty a Jirka pověděl příběh o třech líných dědečcích.

Když jsme si pak připravili vše potřebné na spaní, umyli si zoubky a zkontrolovali klíšťata, vydaly se děti po jednom či v menších skupinkách na stezku noční tmou. Měly přijít (s baterkou) k potoku, tam nabrat trochu vody do hrníčku a zanést ji jednomu z líných dědečků do sklepa. Všichni to statečně dokázali a postupně uléhali a usínali. My dospěláci jsme si pak ještě probrali, co bylo třeba a dobrou noc…

V noci párkrát zajít s dětmi na záchod, malinko utěšovat slzičky stýskání a pak už přišlo ráno raníčko. A s ním i strejda Charlie, který pomohl svou parádní rozcvičkou rozhýbat naše tělíčka.

Chvilku, pravda, ještě trvalo, než bylo dosnídáno a sbaleno… přeci jen jsme pak vyšli na Vlčkovou. Zatím jen do kopce vzhůru… s vidinou následného sestupování dolů. Dnes jsme to tedy brali obráceným směrem než obvykle. Zastavili jsme se i u krmelce a povídali si o lesním hospodářství. U křížku jsme pak zabočili opět ještě do kopce.

Na vrcholu kopce Rablina jsme si našli hezké místo ke svačení a pak tradá k vodě. Sluníčko peklo, den se vybarvil a my se těšili na oběd i mokré osvěžení. Cesta nás vedla i kolem zajímavého stavení… příbytek z velkého sudu.

Na Vlčkové už jsme byli tedy dost uťapkaní. Povzbudit nás dokázala čtyři malá hříbátka. Koupák, kam nám Andrea přivezla oběd byl potom už jen malý kousek. Možná horko, možná „špenát“… většině dětem stačila trocha polévky, vajíčko a dnešní zákusek. Do vody se tady mohlo až po pupík a radost to byla veliká. Děti si zamilovaly i „mořské“ řasy, dokonce tu objevily a zkoumaly i pijavice. Kolem rostly lesní jahůdky, k dispozici byl kolotoč a houpačky a někteří také objevovali tajemství dlouuuuhého tunelu. Voda a koupání však byly, v tomto horkém dni, největší tahákem.

Svačinka, lanový výtah v sedáku na strom pro odvážlivce a juchů na autobus – zpátky na Zikmundov. Když z něj děti vystoupily, posadily se na zem a až tak někam chodit se jim asi už nechtělo…

Na základnu jsme přišli v několika etapách… mnozí se jali odpočívat a lanová pavučina k tomu byla velmi příhodná. Jirka ještě udělal velkou houpačku a všichni už jsme se těšili na příjezd rodičů.

Někteří s rodiči odjeli, jiným přijeli i sourozenci a zůstali na další noc.

…ale to už by bylo na další vyprávění…

Hezky jsme se měli, více se navzájem poznali a proožili jsme si pohodu. Snad i proto, že jsme si hned na začátku výletu plácli s tím, že si to chceme parádně spolu užít.

Díky za tu příležitost.

JirkaS.

7. června 2018

Dnešním setkáním děti do-provázeli tři dospěláci: Lucka, Jirka a Honza – tatínek od Benjamina. Ráno bylo chladné, ve vzduchu bylo i pršení…

Na ranním kruhu jsme se přivítali a seznámili s Benjaminem a Honzou. V sadu u křivých stromů roste také třešeň, která nás podarovala svými maličkatými černými čerešničkami. Zkouškou odvahy -olíznutím devítivoltové baterie- si mnozí prošli právě zde.

Pak už byl čas svačit – a to se odehrálo na vyhlídce. Tady jsme si také vyzkoušeli sbírání barev pomocí prstů na nohách a navíc poslepu. Někteří si užili také barevný déšť ze šátků a protancování různých částí těla. No a kopretiny na louce, ty už pomalu odkvétají.

Od této chvíle si trojička holek už boty celou cestu neobula… zvládly to z kopce, do kopce, v blátě i na kamenech…

Ještě před přechodem přes silnici jsme si našli bezpečné místo na nebezpečnou aktivitu. Honza přinesl házecí nože, a to bylo třeba si vyzkoušet. Podivuhodné, jak to některým parádně šlo.

Pak už jsme jen šli a šli, povídali si a užívali lesa. U křížku jsi si ještě trochu zaakrobatili…

Na oběd, který nám tentokrát přivezla Andrea, už jsme se velmi těšili. Po něm byl čas si chvilku popovídat na koberci… o tom, že příští týden tady, na Zikmundově, budeme přespávat. A někteří pak i s rodiči – druhou noc. Tak už se těšíme, na koupání, na koníky, na zrmzku…

Venku nás potom čekala houpačka a také pavučina… mezi stromy postupně zaplétaná. Ta nám připravila spoustu radostí a někteří v ní dokonce posvačili.

V klidu jsme si pak prošli v myšlenkách prožitý den a vydali se na autobus.

Teplo bylo uspávací, úplně jiné klima než ten den ráno.

Díky, začal nám červen…

JirkaS.

31. května 2018

Dnes na zastávce nečekal ani Jirka, ani Lucka, dokonce ani Verča, ale Ivča, která jela s dětmi autobusem ze Zlína. Na Velíkové se připojil Tom, tatínek Elinky a její sestřička Linda a Tinka, maminka Dorotky, s pejskem Teodorem, kteří nás doprovázeli na dnešní cestě. Tomova písnička na flétnu a vláček dětí nás pěkně spojil do úvodního kruhu, kde jsme se přivítali a vydali se do lesa.

Děti si hned při vstupu na louku všimly, že je louka čerstvě posečená. Hned začaly snášet seno na kupičky, nejprve pro zvířátka, posléze však přišly na to, že by nám hromada sena mohla posloužit jako měkoučká matrace pro skákání a dělání kotoulů a kotoulů letmo (ti největší skokani dokázali přeskočit i 3 přikrčené děti). Seno jsme nezapomněli po skončení hry zase roznosit po louce, aby pořádně doschlo na sluníčku.

Po svačince na lavičce na vyhlídce jsme si zahráli první dnešní hru. Rozdělili jsme se na skupinky (a že to nebylo vůbec jednoduché, dohodnout se, kdo s kým utvoří čtveřici), které dostávaly úkoly, jakým počet rukou, nohou, zadků a hlav se skupinka může dotýkat země. A to mi věřte, že to dalo nějakého přemýšlení vymyslet, jak to udělat, aby čtyři děti měly na zemi třebas jen dvě ruce, dvě nohy a jeden zadek. Na konci jsme si vyzkoušeli i jeden úkol všichni společně.

Prošli jsme kolem kopečků, někteří si zpestřovali cestu házením šišek a trefováním stromů, zásahů děti napočítaly i několik desítek. Za cestou si děti zaskákaly na mechové trampolíně, která si vyžádala i drobnější opravu a dodávku čerstvého mechu. Tom dával dětem hádanky z říše zvířat, takže nám cesta do kopce rychle utíkala. Libovali jsme si, jak nás chládek lesa chrání před horkým sluníčkem.

U krmelce jsme si zahráli další hru – úkolem dvou týmů bylo zdolat „bažinu“, přičemž pohybovat se mohly jen po kouscích novin, kterými si společně skládaly cestičku.

Oběd přivezla Andrea doprovázená maminkou a sestřičkou Nelinky. Rýže měla u dětí veliký úspěch, ostatní součásti oběda až na okurkový salát už ale tolik nefrčely. Po odpočinku na matračkách nám zahrál Tom na kytaru, děti lozily po stromu a v blízkém hájku našli své první letošní houbařské úlovky.

Na autobus jsme to vzali klusem. Cesta autobusem zpět do Zlína nás příjemně kolébala, až některé i ukolébala… Byl to krásný hravý horký den.

Ivka

24. května 2018

Dnešním setkáním provázela skupinku Předškoláků holčičí trojička ve složení Ivča, Lucka a maminka Dáša. Tématem tohoto prosluněného dne byl LES prozkoumávaný našimi SMYSLY.

Po úvodním kroužku jsme se vydali na louku u lozících stromů, kde jsme zaměstnali náš první smysl - ZRAK. Pomocí lup, zvětšovacích kelímků a mikroskopů jsme do detailů prozkoumávali vše, co na louce rostlo a létalo – různá květenství a semena květin, motýla, čmeláka, včelku, brouka (nebojte, vše živé jsme s velkou ohleduplností pustili zase rychle zpátky na svobodu). A Lucka si pomocí panu včelaři zasloužila čerstvě natočený med.

Kručení bříšek a množící se dotazy „Kdy už bude svačina?“ nás přiměly přemístit se na lavičku na vyhlídce, kde jsme se posilnili před další hrou. Poskládané papírové kapsičky jsme plnili vším, co mohlo zapojit další z našich smyslů - ČICH. Každý si z vonných esencí lesa namíchal svůj originální lesní parfém s kořeněnou vůní kůry, s příměsí rozličných květů nebo třeba jehličí.

Ještě než jsme se vydali na cestu, vyzkoušeli jsme si, jaké to je spolupracovat a domluvit se – dvojice nebo trojice dětí se svázaly za nohy nebo ruce, někteří i zády k sobě v pase a vydali se nasbírat vše, co by se dalo v lese bezpečně ochutnat. Náš karimatkový tácek se tak rychle začal plnit třeba zaječím zelím, listy pampelišek, výhonky smrku nebo třeba řebříčkem. Sladkou tečkou pro náš smysl CHUŤ byl med od pana včelaře.

Při dobré zábavě čas letí jako splašený, vydali jsme se proto nejkratší cestou na Zikmundov, a že to byla zkratka pěkně dobrodružná!

Přišli jsme tak akorát na oběd, který dnes přivezla Janka, připravivší také dnešní odpolední program s muzikoterapií. Náš SLUCH rozechvěly tóny hudebních nástrojů.
V potůčku i u něj začaly vznikat přehrady, schody a mosty, které měli na svědomí převážně kluci. Ostatní mezitím na koberci vyráběli zvířátka ze skořápek.

Tentokrát jsme se s Jankou loučili naposledy, na rozloučenou každý dostal malý dárek. Pak už následovala svačina a odchod na autobus.

Ivča a Lucka

17. května 2018

Tématem dnešního setkání byla opět voda. A to voda ze všech stran. Celý den nám totiž dnes pršelo. Na kouzlu lesní procházky to však nic neubralo, ba naopak.

Na ranním kruhu jsme nás napočítali dvacet. Dneska s námi šla Verča, kterou děti znají ze školky v Jaroslavicích.

Svačinku jsme si dali na vyhlídce, kdo chtěl, tak i pod velkou plachtou. Pak jsme pokračovali až k jámě, kde jsme hráli krásnou hru na pět léčivých kamenů. Pak přišlo překvapení, protože se na tohle místo přišly podívat i děti ze školky. Celkem nás tam pak na jednom místě v lese bylo hned pět-a-třicet pláštěnkářů… Jirka pak ještě vytáhl malý repráček, který nám pomohl při zpěvu písničky „Jsem dítě lesa“. A zahráli jsme i veverkám, když Jirka začal s repráčkem žonglovat a vyhazovat ho do výšky.

Když jsme se pak dostali až na cestu, začaly si děti hrát v kalužích. Klidně by mohly mít gumáky rybářské, až po pás.

Cesta pak stoupala do kopce vzhůru, což dalo vzniknout malým potůčkům. Ty si naši malí stavitelé přehrad náramně užívali.

 Sice skoro úplně mokří, ale spokojení a už trochu hladoví, přišli jsme na chatu, kde jsme se hned zachumlali do dek v domečku ze stolů. Někteří také využili teplou koupel chodidel v lavórku. V kamnech brzy začalo hořet a oblečení se spokojeně sušilo rozložené okolo nich.

Na oběd bylo dnes knedlo-sekano-zelo. Jíst jsme dnes zkusili po skupinkách u stolů. Po jídle si děti zašly odpočinout na matrace a dospěláci už připravovali tvoření. To začalo příběhem o bílém království, kde neznali barvy. Až do příchodu dvou sudiček, které přinesly dva pohledy na svět: Barva je LÁSKY projevem či barva je VÁLKY projevem, věčné LÁSKY nebo věčného BOJE mezi temnotou a světlem. Kdo ví…? To už ovšem Jirka postupně míchal barvy do podsvícené lahve s vodou. Bylo to takové magické, čarovné, krásná atmosféra.

Dětí se pak ujala Ivka a vysvětlila jim postup tvoření, který je čekal. Do sáčků si daly nejdříve 2 lžičky vody a pak postupně kapátkem přidávaly různé barvy, které se v sáčku (na bílém podkladu jejich sešitu) kouzelně promíchávaly a tvořily další barevné kombinace. Na závěr si to ještě děti mohly ztvárnit voskovkami i do sešitů.

Po úklidu chlebíková svačinka, balení a oblékání. Sice zase do deště, ale už jen na autobus a domů, do suchého…


Hezký den to byl, cosi kouzelného v sobě ta voda má. Děkuji za zážitky s ní.
JirkaS.

10. května 2018

Dnešní setkání přineslo neobvyklostí hned několik. Předně hlavně to, že jsme dnes jeli na výlet okolo Fryštácké přehrady a na Zikmundov jsme se dnes vůbec nedostali. Ještě také to, že s námi prvně šla Miriam a rozhodně i to, že nás v jednu chvíli (u oběda) bylo celkem pět-a-dvacet.

Pro mnohé začal výlet už na zastávce Vysoká Mez, ostatní se přidali až jsme vystoupili na Přehradě. Na hrázi už nás čekal pan Huml, který nás pustil dovnitř do „věžičky“. Tam nám vysvětlil, jak voda protéká velkým potrubím pod hrází a že k otevírání klapek pro udržování stabilní hladiny v přehradě jsou potřeba velké motory. Překvapila nás informace, že kdyby pan hrázný otevřel všechny klapky úplně na maximum, byla by půlka Zlína pod vodou. Dozvěděli jsme se, že z věžičky vede pod vodou tunel a už také víme, proč to kolem celé věžičky tak bublá. Přece aby v těch místech v zimě voda nezamrzla, protože by pak mohla věžičku utrhnout. Ještě pár dotazů a odpovědí a šli jsme dál.

Na konci hráze jsme si ověřili, že celkem poznáme rozdíly mezi bobrem, ondatrou, nutrií a vydrou. No a pak už jsme se vydali hledat naše krásné místo na svačení.

Opravdu jsme ho našli, u zátoky, s krásným výhledem. Pozorovali jsme a počítali, kolik ryb naruší klid zdejší hladiny. Občas asi připlula i nějaká štika, to se pak malé rybky rozprchly na všechny strany.

Po příběhu o vesmírném obru, který dětem vysvětlil, že 70% povrchu Země je voda a že jen 1% z ní je voda sladká (tedy ovšem bez cukru), jsme pokračovali až k další hrázi. U ní Jirka zavzpomínal na obrovského tolstolobika, kterého tu před pár lety našel a někteří si ve vodě osvěžili své kotníky.

Cesta nás pak vedla přes les, kolem rozkvetlých černých bezů, kolem volavky ve vodě až k rybníku Výlanta v Dolní Vsi. Tam už nás čekala Andrea s obědem a my si udělali parádní piknik na trávě u vody.

Po obědě jsme se vypravili postavit přístřešek na protější straně rybníka, kde jsme objevili také úžasné místo na skluzavku na břehu lesa. Končila na břehu, v hromadě listí…

Sice jsme se ještě někteří chtěli osvěžit v potoce, ale časově už nám to pak nevyšlo. Tak jen svačinka a čekání na další autobus. Ten nás zavezl do Lukova, kde jsme si čekání na další, poslední autobus zpříjemnili lízáním zmrzliny. No a pak už jen cesta za rodiči do Zlína.

A tak si děti, pokaždé když teď pojedou kolem Fryštácké přehrady, mohou ukázat na malou věžičku…

Děkuji za krásný den, JirkaS.

PS: Na Zikmundově se v přehrádce, kterou si v potoce od chatou děti stavěly minule, zabydlel jeden pan Rak. Viděl jsem ho tam…

3. května 2018

Dnešní setkání k nám přivedlo další dva kamarády. Nelinku, která s námi už jednou šla a poprvé také Alberta, s nímž dnes šla naši trasu i jeho máma.

Hned při vstupu do lesa objevily děti malého ptáčka, a tak jsme si chvilku povídali, co by se s ním mělo a mohlo dít.

Na kruhu, pod stín již tvořícími korunami stromů, jsme pak na úvod zamotali lanového hada a při seznamování jsme si zkoušeli rovnováhu na cihle.

Lození na křivé stromy, svačina a válení sudů na louce v sadu, který už se krásně olistil a zakryl tak výhledy do okolí.

Děti pak dostaly dárek – kapku vody na dlaň a povídali jsme si, co vše se s ní může dít. Zkoušeli jsme také, jak dlouho nám v dlani vydrží…

Pak jsme vyšli na opačnou stranu než obvykle. Cesta nás vedla podél lesa až k jednomu borovicovému špalku, který nám dopřál zkoušku rovnováhy a pro kluky i zkoušku síly.

Přes louku dostali jsme se potom na kraj pro nás nového lesa, kde se objevil On – velký starý dub. Měl paže až k zemi, byl opravdu mohutný a když rostl, vytvářel zajímavé neobvyklosti. Z jedné větve například vyrostla další, která se do té původní asi po půl metru zase vrátila… zarostla zpět. Děti radostně lozily po větvích, každý podle svých možností a schopností. Někdo použil i lano a vznikla i malá houpačka.

Cesta nás pak vedla dolů k potůčku. Někdo to vzal postupně, někdo se sklouzl po srázu na zadku dolů. Trasa kolem potůčku byla celkem zarostená, plná starých padlých stromů, tak to bylo i trochu dobrodružné… každopádně, děti to sice téměř netušily, ale za chvilku jsme vyšli kousek od Zikmundova. Což bylo veselé překvapení. Stačilo pak už jen přejít silnici, kde jsme se rozloučili s mamkou Bertíka a přes jeden kopeček hurá k obědu.

Většina dětí dnes po obědě zájem na matrace jít ani neměla. Práce na potoce prostě lákaly jít ven a taky už jsme u potoka začali chystat venkovní posezení na koberci. To bylo místo muzihrátek s Jankou a dnes i jejími dvěma synky. Děti hrály spolu, s větrem, s potokem i ptáčky okolo sebe… a taky pro další děti, které už pracovaly v potoce. Vznikla velká hráz a důležité spolupracování při tom…

Umýt ruce a svačinka na schodech, rozloučit se s Jankou a mohli jsme vyjít na autobus. Ještě jsme před odjezdem měli i dost času na velkou houpačku.

Slunečný den nechal nás utahat a příjemně unavit.

Hezký den to byl, nechali jsme se jím vést a objevovat to přítomné…

Díky, JirkaS.

26. dubna 2018

Dnešní setkání odehrávalo se ve znamení jednoho mixovaného nápoje…

Už na ranní přivítacím kruhu jsme po písmenkách hádali a pak i skládali to slovo. To, které obsahuje tyhle hlásky: O, J, K, E, K, T, L… Děti si to samy vyřešily a náplň dne byla jasně dána.

Po cestě jsme sbírali vše, co by se do jarního koktejlu dalo přidat. A vznikaly i velmi roztodivné nápady.

Svačinu jsme si dali u houpačky, a protože jsme neměli lano velké, vytvořili jsme si houpačku jen mini-provázkovou. Po svačince také byl čas na vyřezávání nožíky. Někteří se dali na průzkum blízkého okolí a došli až ke vzácným nalezištím zaječího zelí. Vyprázdněné krabičky od svačinek se tak začaly opět naplňovat.

Při přecházení cesty si děti už po několikáté vybraly hru na vojáky, a tak jsme si čekání na volnou cestu bez aut krátili veselými povely. Vždycky pak, když silnici přejdeme, nastane opět mír a vojna už je pryč…

Tentokrát jsme se opět vypravili k lesnímu jezírku. Sice bylo celé zarostené „žabincem“ - malými plovoucími rostlinkami (asi okřehek), ale po žábách ani stopa. Děti si tu pohrály, kluci rozestavěli most a všechny dost překvapilo, jak je tato tůňka vlastně hluboká.

Dál jsme se vydali cestou neznámou, protože už se blížil čas oběda. Vilda nás vedl díky svému vnitřnímu kompasu a přivedl nás na místo, kde jsme všichni užasli. Objevila se v hustníku kostra srnky a končetiny opodál. Bylo to „sousto“ jen pro ty odolnější, byť zápach už neměl být z čeho. Prostě kostra – zajímavé téma.

Cesta nás pak vedla na hřeben, kolem velkého dubu a pak zase dolů, kolem už odkvetených podbělů a hurá k chatě.

Po obědě si děti užily matracové dovádění a my dospěláci (Jirka s Luckou a Ivkou) jsme pomalu chystali vrchol dne – výrobu koktejlů. Do příprav krájení a loupání se zapojily také děti a bavilo je i mixování. Zakázky byly více i jednodruhové, s banánem i s pomeranči. Martička s Eliškou si užívaly svůj čistě přírodní, koktejl bylinkový. Velkým hitem byl koktejl ze zaječího zelí… no, mixér a snad i břicho snesou vše… a ani to vlastně nebylo tak kyselé… Tomáškovi a Dorotce na zdraví… Děti si památku na koktejlování zaznamenaly také do svých sešitů.

Po jogurtové svačince a reflexi dne jsme šli dodělávat od minula započaté práce v potoce. Lávku, hráz, a další…

No a pak už na autobus a zpátky do Zlína.

Krásný den to byl, zase už nám bylo i horko… děkujeme.

A příště už se těšíme na naše dva nové kamarády - Nelinku a Alberta.

JirkaS.

19. dubna 2018

Svou jedinečnost získalo dnešní setkání hrou s barevnými gázami, občerstvením u sirkové studánky, hledáním úkolů ve skupinkách, pozdním časem oběda i hrátkami v potoce.

Ranní kruh, dnes tedy elipsu, jsme ještě i s Ivkou zahájili lehkým podupáváním. Kluci dělali „dub-dub“ a holky zase „tuc-tuc“. Navodili jsme si tak disco-atmosféru, na kterou se Jirka s Luckou ten den navečer připravovali.

U včelína bylo (jako) cítit něco ve vzduchu. Začali jsme si představovat, že vznikl požár a rychle jsme zavolali hasiče. Číslem 150, pochopitelně. Přijely hned tři skupiny. Vytáhli své barevné hadice, tentokrát jen z prohnutých pásů gázoviny a začali rychle hasit. Médiem byla voda ve formě kutálejícího se tenisového míčku. Když pak bylo potřeba dosáhnout ještě dále, spojily se všechny tři hadice za sebe… (více k pochopení na fotkách na www.napasece.rajce.idnes.cz/Predskola_-_duben.

Když se vše vrátilo do pořádku, využili jsme tenisáky ke zkoušce síly a zjišťovali, jak vysoko po odrazu od země ještě vyletí. Někdy vyletěly-zaletěly až do křoví, odkud jsme je ještě chvíli lovili.

Pak přilétly tři vosy a usadily se na naše batohy nebo oblečení. Byly to tři nabarvené kolíčky na prádlo a hra spočívala v co nej-nenápadnějším předělávání kolíčku zase někomu dalšímu. A to po celou cestu dnešního putování. Jirka ho měl prý i na šňůrce od sandálku… ani o tom nevěděl.

Na vyhlídce jsme posvačili a vydali se směr sirková studánka. Po cestě jsme objevili velké mraveniště, kde nám Jirka pověděl o kyselině mravenčí a dal nám k ní také z dlaně přivonět.

Studánku jsme našli a zavzpomínali jsme si, jak jsme ji minule hledali a co vše jsme u ní zažili. Teď už to bylo na bosé nohy, krásné osvěžení a vlastně vůbec se nám odtud ani nechtělo odejít. Přemýšleli jsme nad variantou, že by nám Andrea oběd přivezla raději sem než na Zikmundov. Velké hromady větví poskytly někomu ještě skrýše, průlezky a Tobíkovi také parádní houpačku.

Nakonec jsme tedy vyrazili, a to přímo, do strmého kopce. Brzy jsme se objevili na cestě, kde to už známe.

U křížku Jirka s Luckou vysvětlili zadání dvou-skupinkové hry. Šipkování trasy, schovávání pokladu a plnění úkolů. Jedni skládali ze šišek domeček a druzí hledali mraveniště a pak si ještě měli vylézt na strom. Čtyři díly oboustranného obrázku byly na závěr poskládány a my mohli, konečně, jít obědvat. A možná i to, že už skoro odbyla hodina čtrnáctá, způsobilo, že dnes nebyly skoro žádné zbytky…

Po obědě si někdo oddechl na matracích, jiní uvítali dobrodružství s blátem v potoce. Vilda s Elinkou pokračovali ve své vlastní úkolové hře…

Závěrečná svačina, přání Robinkovi a jeho perníková odměna a zopakování zážitků před odchodem na autobus.

Byl to krásný jarní den bíle oděných třešní, které si s větrem umí zahrát na sněžení…

Děkuji, JirkaS.

 

12. dubna 2018

Tak tentokrát jsme se opět po delší době potkali zase úplně všichni. S Luckou a Jirkou a byla to krásná jarní předškola. Dnes poprvé nám bylo i „horko“.

Už v autobusu jsme si zkoušeli počítat, kolik korun zůstalo Jirkovi v kapse, když do automatu na jízdenky vhodil dvaceti-korunu a lístek stojí korun dvanáct. A jaké tři mince v kapse měl... ?

Na ranním kruhu jsme si pověděli, co by kdo rád dneska zažil a Jirka řekl, že půjdeme novou cestou, kudy jsme ještě nikdy nešli.

Jarní louka u křivých stromů nám nabídla opět své fialky, pažitku a našli jsme už i kontryhel s kapičkami rosy. Bosý piknik započala Verunka a k ní se pak přidali i někteří další. Pár holek si zase užívalo svačení na stromě. Elišce teda párkrát spadly dolů gumáky, ale našli se pomocníci, co jí je zase podali. Taky jsme si tu parádně užili „rolin-stons“ (válení sudů na všechny způsoby).

Vstříc novým dobrodružstvím jsme odtud vyšli zase dál, někteří i bosky. Široká louka směr Lukov nám poskytla možnost zkusit se rozběhnout poslepu. Pro některé to byl zajímavý „létající“ zážitek.

Přišli jsme na kraj pro nás zatím neznámého lesa. Začalo to velkým mraveništěm u pařezu, pak takové zvláštní ticho starého jehličnatého lesa, do toho několik obřích vyvrácených stromů… prostě, taková zvláštní tajemná až strašidelná atmosféra. Několik holčiček začalo dokonce s tím, že se bojí. Kluci pak našli hluboký příkop, o kterém jsme se bavili, že asi vznikl dlouhodobým působením vody. Pověděli jsme si příběh o hajném a pytlácích a vrátili se na jednu tamní pěšinku, u které jsme našli rozkvetlý devětsil.

Pak jsme přišli k malému potůčku, takové bažince a obdivovali mladé orseje a sasanky. Vzpomenuli jsme přitom i kraba poustevníka a sasanku mořskou. Následovalo takové jedno prodíráníčko mladým hustníčkem a kuk – objevili jsme se rázem na našem známém místě – kousek od závory před přecházením hlavní silnice.

Protože mnozí odložili své čepice i bundy vypravili jsme se k lesnímu jezírku. Mysleli jsme, že tam objevíme i žabí vajíčka. Zatím ale nic. Jen malé dobrodružství s mokrou ponožkou Martičky a kamarádskou Verunčinou nabídkou a výměnou. Přes paseku a mladý porost jsme se dostali na hřeben a pak dolů k potůčku, kde bylo úplné podbělové království. Nasbírali jsme Jirkovu plnou kapsu – na čaj.

Na chatě jsme to měli trochu předělané, protože tam udělali už i krásnou podlahu v kuchyni. Vše potřebné jsme ale našli a na řízcích si parádně pochutnali. Dnes toho do odpadové jámy šlo jen opravdu trošku.

Minulá absence matracového odpočívání byla dnes dostatečně vynahrazena. Zvlášť, když tam matrací ještě přibylo, a tak Kája dosáhla na strop i nohama. Někteří tohoto po-obědového času využili a v lavórku venku (namísto nádobí) umývali schody a pak i svoje nohy.

To už ovšem brzy Jirka všechny děti svolal ke stolu a pověděl jim příběh o životně spokojeném panu malíři, který si jednoho dne zapomněl svou paletu barev doma. Nezbylo mu než malovat tím, co venku v přírodě našel. A toho se chopili i naši malí malíři… Tolik inspirace, tolik možností, tolik barev, co se dá venku najít… a tak krásné obrázky v sešitech. Na závěr jsme ještě udělali společnou vernisáž a už byl čas balit a uklízet.

Někdo pak vymyslel hru na uklízení starého listí a to vířilo vzduchem převelice. Dokonce až tak, že jsme ho pak zametali a uklízeli. Po svačince ještě nenápadná hra na tři včelky, povídání o všem prožitém a alou na autobus.

Měli jsme krásný den, horko takové, že i mokrá ponožka uschnula…

Díky za něj. JirkaS.

5. dubna 2018

Dnešním setkáním nás kromě Jirky a Pavla provázela také trojice plžů, konkrétně dvě páskovky keřové a jeden menší plzáček. Navíc to byl den plný objevů, povětšinou tedy několika „mrtvolek“.

Na ranním kruhu jsme už-už chtěli začít, když Robin s Eliškou hlásili první objev – parůžky od srnce. Tak vzniklo povídací téma o parůžkaté zvěři a rozdílech v samicích a samcích.

Přeci jen jsme kruh pak udělali, zazpívali si a na dálku pozdravili nepřítomné kamarády. Ela našla svého prvního slimáčka a vytvořila mu skořápkový domeček. Dalším zastavením byl sad u včelína. Tam jsme obdivovali čerstvě vyrůstající rostlinky a pochutnávali si na fialkách i pažitce.

Ještě před odchodem na svačinkové místo jsme si zahráli hru na vytváření písmenek z našich těl. Holky zjistily, že na písmeno „E“ jsou potřeba dokonce 4 lidé. Když jsme přecházeli velkou louku, hlásila Eliška další objev. Byl to ježek, tedy vlastně jen kůže z ježka… pozor, dva kroky od něj dozadu, kdo z ní nechce mít blešku pod bundou…

Zřejmě asi ještě někde na louce holky našly další dva slimáčky, takže se z naší „trojky“: Ela-Dorotka-Ela najednou stala „šestice“. Dámy svým novým kamarádům poskytovaly celou cestu „nadstandartní péči“ a časem do toho hezky zapojily i některé ostatní děti.

Když jsme vstoupili do lesa, objevili kluci volant. Taky jsem nechápal, jak se sem vlastně dostal, každopádně Sebíka pak provázel celou cestu až do Zlína a teď ho má možná i u sebe doma…

Svačinkovým místem se dnes stalo naše původní stanoviště „u houpačky“. To proto, abychom si ji po zimě zase hezky užili a předvedli ji taky Pavlovi. Houpačka dnes byla pro dva-tři a užil si ji také Pavel. Radánek s Ondrou překonali svůj první pád a napodruhé už se při houpání náramně usmívali…

Po cestě k hlavní silnici hlásila Eliška další objev. Hmmm, další mrtvolka, tentokrát torzo těla strakapouda. Opatrně jsme jej klacíkem převrátili a obdivovali jeho 4 mohutné proti sobě zaklíněné prsty.

U silnice Alánka oslovil průchod kaluží, Sebíka točení volantem na kládě a pak už jsme mohli přecházet na druhou stranu, kde nám pod nohama začali běhat červení mravenci. Vlastně ani nevím proč si u dětí (u lidí) vysloužili svou negativní pověst…

Cestou k hmyzímu domečku ještě Vilda změřil hloubku kaluže, kde ještě minule byl led a u hmyzího domečku jsme si kromě jeho nezbytných úprav ještě stihli ve dvou skupinkách popovídat, co se v lese dělá a co se v lese nedělá. Zjistili jsme, že vymyslet zákazy je jednodušší než se zaměřit na „pozitivní“ přínosy lesa. Děti v lese prostě „jsou“ a les se z jejich přítomnosti vždycky raduje…

Cestou ke křížku si Robin i další děti nasbírali pár kvítků čerstvého podbělu. Celou cestu jsme se vlastně jen radovali z vylézajících rostlinek a lístečků…

Od křížku ke krmelci to vzalo pár dětí lesem a světe div se, našly tam kousky ledničky. Po volantu další docela nezvyklý objev. Tím začal „hon“ na odpadky a holkám brzy taška, kterou od Jirky dostaly, byla malá. Příště to bude, bohužel a bohudík asi na velké pytle. Svou péči o slimáčky holky rozšířily ještě o pečlivé sbírání všeho, co do lesa nepatří. Protože už nás ale na chatě čekala Janka s obědem a programem, nemohly si tentokrát děti užít sbírání dosyta. Někdy příště to vezmeme i s pracovními rukavicemi. Potok u chaty je dnes také lákal…. protože „tam je odpadků fakt moc“, řekl nadšeně Vilda.

To už ale vážně jen chviličku, protože oběd a muzicírování už nechtěli déle čekat. A navíc začalo trochu kapat.

S méďou a Janou zahájily děti hudební rozjímání na koberci hned po obědě. Možná jim tentokrát chyběl „odpočinek“ na matracích, možná měly přebytek jarních sil, tak byla dnes muzikoterapie více v pohybu. Užili si ji i slimáčci, o které se holky pořád ještě staraly. Na řadu tedy záhy přišlo vyrábění papírového ptáčka zpěváčka. Obkreslit-vystříhnout-vybarvit-nakrabatit křidélka a mohlo se létat. Velkým překvápkem dnes byl dřevěný balafon i další perkuse.

Pak už děti potřebovaly jít ven, k potoku, kde si kluci vytvořili dokonce provizorní most.

Svačinka na schodech, hra na kuchařky a hurá na autobus. Asi někdy v tomto čase začala hra na „opačné mluvení“, takže jsme ne-nastoupili do autobusu a ve Zlíně jsme ani ne-vysedali.

Byl to parádní jarní den, kdy si člověk vážně uvědomí, jak je bez zimní bundy lehčí a svobodnější…

Díky za něj. JirkaS.

29. března 2018

Dnešním setkáním nás provázela už příjemná jarní nálada. Výjimečné bylo také tím, že s námi celý den strávila jedna mladá rodinka z Pozděchova. Na zkušební den se s dcerkou Nelinkou přišli podívat její táta, máma i malá sestřička. Nela se mezi děti zažila tak pěkně a přirozeně, jako i Radánek, který s námi už podruhé byl sám. Po delší době s námi šla zase Lucka Mařáková.

Po ranním přivítacím kruhu, na kterém občas procvičujeme počítání, jsme se vydali na křivé stromy. Že se dá vylézt i hezky vysoko zjistila dnes Elinka, která pak ocenila pomoc Vildy - hasiče při slézání zpátky dolů.

Svačinku jsme si dali raději pod stromy, protože se spustil jarní deštík. Pokračovali jsme k velké jámě, kde jsme si zaběhali při honičce „na barevná vajíčka“. Přes mýtinu jsme pokračovali až ke „kráteru“ kde jsme si vyzkoušeli posunkovou komunikaci na velkou vzdálenost.

Před přechodem přes hlavní silnici jsme se ještě trochu pohoupali na kládové houpačce.

Do kopce se dětem dnes moc nějak šlapat nechtělo, ještě že nás tak motivuje pokračovat k našemu hmyzímu domečku. Po cestě jsme ještě objevili zamrzlou kaluž, kde se daly vykutat opravdu velké kusy ledu. Zima se přeci jen ještě drží zuby nehty… Každopádně, pod Nelinkou se led prolomil a její ponožky bylo třeba vyměnit. Její pohotový táta jí nabídl ty své, a tak měla opět brzy „nohy v suchu“ a radostně s námi pokračovala dál.

To už se ovšem slunce ujímalo svého žezla a děti si postupně uvazovaly bundy kolem pasu. U křížku byla hezká příležitost popovídat si o Velikonocích a o přeměnách vajíčka na kuře, kukly na motýla…

Namísto blátové cesty jsme podnikli objevitelské prodírání lesíkem. Kaluže jsme však také neminuli a ani vlastně ani to bláto jsme opět nevynechali.

Na chatu jsme přišli kolem poledne a to už bylo „skoro na tričko“. I když, paradoxně, vevnitř v chatě bylo o něco chladněji než venku. Otevřeli jsme okna a pozvali teplý vzduch za námi… a ohřáli se i výborným obědem, který nám tentokrát navařila paní Martina (jídelna ZŠ Fryšták měla zeleno-čtvrteční volno).

Po obědě matracové království a také příprava na odpolední vyrábění. Venku jsme udělali oheň a na úvod dětem povyprávěli příběh o jarních silách ukrytých ve vrbových proutcích, kterými je chlapci symbolicky předávají děvčatům… no a za odměnu symbolicky dostávají malované vajíčko. A my dnes vyráběli vejce obtiskovaná.

Úkolem bylo najít nějaké rostliny, květy, lístky… což bylo na Zikmundově celkem náročné. Kdo se však dobře díval, viděl i trávu růst a někteří objevili dokonce i lesní pažitku. Na vajíčko si tedy děti přiložily rostlinku a celé vajíčko zamotaly do staré záclony. To celé, včetně přivázaného klacíku (jako označení) pak šlo do barvící lázně ze slupek od cibule a červené řepy. Oheň hřál nás i vařil tento rudý lektvar. Navíc dal příležitost opéct si chleba na svačinu.

Než se uvařilo-nabarvilo, zkusili si někteří ještě princip pletení tataru na provázkovém trenažéru. Prolézali jsme pod i nad, z jedné i z druhé strany. Upletli jsme však jen kousek, zkoumání okolí děti lákalo ještě víc.

Pak si každý přišel pro své vajíčko a dostal ještě kapku oleje do dlaně, aby si ho parádně namazal.

No a pak už jen dooblékat zbylé oblečení, batůžek a juchů na autobus.

Díky za krásný den, těšíme se na příště.

JirkaS.

22. března 2018

Dnešní setkání bylo tak trochu „mimozemské“. Hned na úvodním kruhu nám totiž pan Pavel Pekař navrhl, že bychom se mohli stát „Marťany“, kteří se přiletěli podívat na planetu Zemi. Byla to dnes stále ještě dost zamrzlá planeta, kde voda umí čarovat a z ledu vykouzlit hotová umělecká díla. Na putování na Zikmundov se s námi také vydala Léňa, kterou děti znají ze školky. Na křivých stromech jsme odstartovali a let mohl začít.

Vyhlídka byla pro svačinku jako stvořená. Jen ještě před ní bylo třeba najít po lese poschovávané obrázky rostlin i živočichů, které sem Pavel dnes brzy ráno přišel nachystat. Zima ještě držela nad krajinou svou ruku, tak jsme se na svačení raději přesunuli do míst ozářených sluníčkem. Na řadu pak přišla i hra „stop zem“ – umění orientace po-slepu.

Pak jsme zažili něco velmi zajímavého. Pavel přinesl stetoskop, kterým jsme si zkoušeli poslouchat, jak (zvláště teď na jaře) proudí míza stromů od kořene vzhůru. Někteří slyšeli, někteří by asi potřebovali ještě větší „ticho okolí“…

Přes kopečky, padlý kmen a palouček jsme se pak vydali na objevnou výpravu a potkali jsme se až u závory, kde ještě zůstalo pár velkých klád. A jedna z nich nám poskytla možnost udělat si z ní houpačku.

Od hmyzího domečku, který i tentokrát dostal několik vylepšení, jsme pak podél cesty hledali „věci, které do lesa nepatří“. Pavel jich tam nachystal pěknou spoustu a my měli za úkol je tam nechat ležet a jen si je zapamatovat. Největší úspěch měly sušenky a korále. Věci jsme po sobě pochopitelně uklidili.

U křížku jsme si ještě zazpívali další jarní písničku zahráli (dokonce i dvojitou) stop zem a hurá z kopce dolů…

Kaluže po cestě ke krmelci byly vrstevnatě zamrzlé (jako těsto listové) a vytvářely neuvěřitelnou strukturu tajných komůrek a přihrádek všech nejzajímavějších tvarů. I to byl důvod, proč si mnozí kousky této čarovné vody odnášeli s sebou do chaty.

Cestou dolů jsme se ještě zastavili nad tématem rychlosti, když se dva chlapci dohadovali, kdo na hranici lesa přiběhl rychleji. Pár dětí prohlásilo, že by jim to bylo jedno. Spor jsme společně vyřešili navržením dalšího závodu, kde by výsledek nebyl tak sporný. To kluky uklidnilo a mohli jsme pokračovat. Co vím, tak už se pak ani neuskutečnil…

Z komínů naší chaty se kouřilo. To tam už hospodařily Lucka Mařáková s Andreou. Děti to ještě táhlo k potoku, protože se prostě potřebovaly podívat, jestli už celý rozmrznul nebo ještě ne. Ledová víla nad mnohými místy ještě bdí… no, uvidíme, jak to bude za týden.

Po obědě si děti odpočinuly v matracovém paláci a my všichni jsme se pak už těšili, co dalšího pro nás ještě Pavel připravil. Byla to výroba hmyzích hotelů a domečků. Čtyři destičky jako základ a dvě další jako střecha. To vše spojeno vruty, které si děti zkoušely zaťuknout kladívkem a pak zavrtávat samy. A to nejen AKU-elektricky, ale i hezky postaru pomocí otáčecího nebozízku. Byla to velká výzva i pro holky. Některým stačilo zřejmě jen pozorování této práce a vydali se raději cestou voskovek a sešitů…

Ani pár klepnutí