Možnost předání dětí ve Zlíně
zastávka Cigánov

ráno 7:30 - 7:45
odpoledne 16:10

Lesní komunitní škola

ZÁPISY z jednotlivých setkání

15. února 2018

I tentokrát bylo naše čtvrteční setkání něčím výjimečné. Už jen to, že nás bylo jen 10 dětí a k tomu 3 dospěláci. S Jirkou a Luckou šel na výpravu dneska také Adam. Mladý skaut, se kterým se zřejmě chystáme více spolupracovat i do budoucna.

V ranním, poctivě dokolečka vyšlapaném i vyběhaném kruhu, jsme se přivítali a vzpomenuli na naše kamarády lyžaře i nemocné. U včelína už bylo sněhu tak málo, že to opravdu z kopce dolů neklouzalo. I když to někteří samozřejmě zkoušeli. Pak jsme našli hlubokou stopu. Odměk půdy nechal zřejmě nějakou srnku zanořit své kopýtko opravdu hodně hluboko.

Na vyhlídce si děti udělaly svá „svačící hnízdečka“. Byť jen o pár metrů výškově víc, tady už na louce bylo na vyšlapávání bludiště sněhu dost. Parádně jsme si užili vyšlapávání cestiček, zatáček i slepých uliček… a také pak běhání a nahánění se v nich.

Když jsme vyšli dál, zvuk motorových pil se pořád přibližoval. Tak jsme se raději drželi hezky při sobě. Z bezpečné dálky jsme pak dokonce viděli padající strom. To měli lesníci spoustu práce. Před přecházením hlavní silnice jsme se potkali dokonce s velkým traktorem. Děti obdivovaly jeho sílu, že ve svých kleštinách unese i několik stromů najednou.

Směr křížek byla dnes naše trasa. Adamovi děti představily náš hmyzí, stále zazimovaný, domeček. U křížku jsme si pak povídali o včerejší popeleční středě i svátku Valentýnském.

U krmelce jsme objevili velkou zamrzlou kaluž. I když byl led silný několik centimetrů a pod ním bydlelo pravděpodobně i několik „rosomáků“, děti našly způsob, jak jej kompletně rozkouskovat…

Cesta k chatě nám poklidně plynula dál a my brzy zjistili, jakou „paseku“ kolem chaty dřevorubci udělali. Od chlapíků z EON jsme se dozvěděli, že se tu prý rozpadla hromada klád a porušila přívod elektřiny. Takže jsme si na chatě nejdříve užívali mírné přítmí. Teplo už bylo – Jirka byl zase předem ráno zatopit. Při obědě pak najednou „blik“ – chlapíci už to opravili.

Po obědě si děti šly užít matracové království a my jim po úklidu připravili zajímavé tvoření. Z brigády „dřevo“ vznikla v dřevárně velká hromady větších či menších destiček, na které, když jsme je pak obrousili, se dalo krásně malovat a pomocí Jirkovy pájky dokonce i cokoli vypalovat. Sice se zdejší stoly pokryly pilinami, ale práce šla všem hezky od ruky a záhy vznikaly parádní přírodní obrázky.

Někdy v tento čas za námi pak ještě přijela další návštěva – Jirkova žena Staninka i s dětmi Jamínkem a Júlinkou. Takže už nás tu pro 12 dětí bylo 5 dospěláků.

Po svačince už jen úklid, balení a oblékání. Na schodech jsme pak závěrečnou reflexí zhodnotili dnešní den, plný zajímavých příležitostí: znatelně menší počet dětí a z toho plynoucí „jiná míra hlasitosti“, Adam, který na zádech nosil Elišku, co má ráda sníh, nové kamarádství Ondry a Sebíka, Martičce tentokrát nebylo tak zima, Olivka s beruškovými rukavicemi a největší pomalovanou destičkou, Vilda, co zjistil, že i překonávání nese plody, Alánek, co drtí ledy, Kája, co ráda chodí lesními zkratkami, Elinka, která se dnes držela Lucky a Verunčino nadšení z vypalování pájkou… a taky Jirkova píšťalka, co hraje lidem pro radost.

Díky za dnešek, JirkaS.

8. února 2018

Dnes začal náš společný den celkem poklidně, lehce zamrzlou a nasněženou krajinou. V ranním kruhu jsme přivítali Toma, tatínka od Tomáška, vzpomenuli na děti, co chybí a naladili velkou anténu na samá parádní dobrodružství. Pak nám Jirka s Tomem ukázali, jaké je to „být svázaný“, což dětem nebylo vůbec příjemné a vzápětí taky hned vysvětlili, jak nepříjemné je to zase dospělým, když by se s dětmi nedalo vůbec domluvit.

U včelína jsme se potkali s dětmi ze školky a náramně si užili společné klouzání, jízdy a sněho-hrátky. Na svačinku jsme vyrazili na úplně nové místo. Do závětří na kraj lesa, kde to ještě neznáme.

Po jídle nás pak Jirka s Tomem vzali do džungle, kde se dalo pověsit na větev a prozkoumat, jak dlouhou dobu se každý z dětí udrží.

Novým terénem jsme se pustili směrem z kopce dolů a došlo i na prodírání hustým lesíčkem. O to větší překvapení, když jsme se „našli“ v podstatě na úplně opačné straně od chaty, než vždycky chodíváme. Před námi byla ještě zkouška překonat potok, oraniště a hlavní silnici. To je pro děti z předškoláků ovšem přeci hračka – a taky zábava.

U potoka jsme našli „velkou sněhovou kouli“ a pak ještě jeden balík sena, co se sem asi zakutálely. Taky parádní houští a brzy ještě lanová houpačka přes potok.

Kolem hlavní silnice jsme šli opatrně jako husičky, jeden za druhým, jedna za druhou…

Na oběd jsme přišli tak akorát a bylo parádní, že Jirka v chatě brzy ráno zatopil, takže teď bylo hned teplíčko.

Po obědě začalo muzicírování s Jankou, děti si poslechly příběh, naučily se písničku, a ještě stihly i vyrábět ovečku z opravdové vlny. Po svačince pak většina dětí „vylétla“ ven, měly tam totiž rozehraný příběh o čaroději a záchraně celého světa.

Na autobus jsme se dneska „doklouzali“ po namrzlé cestě, dnes vůbec žádné bláto a my čistí nastoupili do autobusu.

Byl to den, kdy vznikla i nová přátelství, objevili jsme novou, zkrácenou, a přitom velice dobrodružnou trasu a vyzkoušeli si zase něco nového.

Díky všem za takový den. JirkaS.

1. února 2018

Dnešní setkání jsme si prožili v sedmnácti dětech a dvou dospělácích. Jako průvodce s námi dnes celý den byla „maminka“ Ivka. S obědem nám pak pomáhala Erika a po obědě za námi přijela návštěva.

Náš společný kruh jsme opět obkroužili kolem vrtu na pozemku budoucí školky a školy a pak se někteří podívali i do „nepostavené jurty“, která na pozemku bude stát.

Potom se našimi letadly a raketami na různé planety staly 2 nakloněné stromy v sadě u včelína. Bylo to parádní dobrodružství, naštěstí s hladkým přistáním. To už jsme dostávali hlad, a tak další zastávkou byla vyhlídka. Po sváči jsme si pověděli příběh o dvou chlapících. Jeden se jmenoval Světlo a druhý Zvuk. Tito dva si dávali závod a zjišťovali, kdo je rychlejší a kdo pomalejší. Udělali jsme pokus, že Jirka ve stejný okamžik pískl a zvedl ruku. Když se pak od nás vzdaloval, měl být poznat časový rozdíl. No, asi to příště zopakujeme na ještě větší vzdálenost. Každopádně, mnohé děti znají tento rozdíl rychlostí díky bouřce či ohňostroji v dálce.

Výprava pokračovala na místo houpání. Až na několikátý pokus se podařilo přehodit lano tak, že houpačka mohla vzniknout. Holky přinesly dnes tak velkou kládu, že houpačka byla hned pro 5 dětí, i když to spíš dnes byla taková zkouška rovnováhy a udržení se, než nějaké veliké houpání. Vyzkoušela si to i Ivka a myslím, že tak jako mnozí jiní skončila i s ostatními vleže pod houpačkou. Nakonec si na ni vlezli skoro všichni, lano i větev to naštěstí vydržely. Než jsme pak lano smotali vznikl z houpačky ještě velký hřebík, co umí udělat parádní díru do země :)

Bláto, kaluže, kaluže bláto. I to byl důvod, proč jsme se tentokrát vypravili nejkratší cestou na oběd. Také to, že jsme měli připravenu výrobu „hromničních svíček“. Navíc začalo trochu poprchat.

Po obědě, díky Erice za pomoc, si děti užily království matrací a dek. Zatopeno bylo už od časného rána, takže bylo hezky teplíčko. V tento čas za námi přijela návštěva. Byla to Amálka – kamarádka od Ondry s maminkou. Přijely se podívat, jak to u nás chodí. Amálka se krásně zapojila mezi ostatní děti a pak už začal příběh na koberci. Byl o velké díře, ze které vylezl rozespalý Perun a svým velkým hromem vzbudil všechny své kamarády. Od té doby si dali takový každoroční zvyk, stejně tak jako lidé, kteří si na Hromnice nechávali posvětit hromniční svíčky v kostele, aby je ochránily před všemi nebezpečími a nepříjemnostmi po celý rok.

Byl to úvod k dnešnímu tvoření – vyrábění svíček z plátů včelího vosku.  Všem se podařilo hezky plátek rozehřát a zamotat knotek do vosku. Někteří si ještě svou svíčku ozdobili pomocí vykrajovátek.

No a pak už jen palačinková svačinka (nekousnout si do svíčky, ale do té jiné ruličky), balit a uklízet. Autobusem do Zlína a domů…

Byl to hezký den, a až na pár konfliktů (snad ve smír dořešených) jsme dnes drželi při sobě. A bylo nám spolu zase dobře…

Díky, JirkaS.

25. ledna 2018

Poslední lednové setkání nám přineslo milé překvapení. Tentokrát se s námi na cestu vydal Tom – tatínek od Tomáška. Když jsme přišli na obvyklé místo našeho ranního kruhu, ukázalo se, že je celé zaplavené. Šli jsme po stopě, až jsme se dostali k trubce trčící ze země. Byl to čerstvě vyvrtaný vrt na Tomově pozemku, který bude sloužit pro budoucí školku a školu. Prý už dělali čerpací zkoušky, a proto ta „záplava“. Dozvěděli jsme se také, že je skoro 50 metrů hluboký, tak jsme hned zkoušeli, jaká je to vlastně vzdálenost. Ranní uvítání jsme si udělali okolo vrtu a pak už uháněli na sníh.

I dnes nastala „výměna identit“. Svá oblečení si dnes vyměnilo více dvojic, chvíli nosil Tomovu čepici i Jirka a Jirkovu Tom. Na sněhu u včelína to parádně klouzalo, některým i na zpátečku, a když už jsme měli hlad, vydali jsme se přes louku na svačící místo. Tam si někteří našli a vytvořili domeček z větví, jiní svačili přímo v lese. Celkově dnes děti vytvářely menší skupinky a dát je dohromady nebylo jen tak snadné. Pomohla k tomu houpačka, tentokrát nášlapná - na nohy. Nebyla sice tak vysoko jako obvykle (měli jsme dnes kratší lano), ale hru „na kuželky“ jsme si náramně užili. Na závěr se zhoupnul i Tom a vyrazili jsme dál.

Po cestě za přechodem silnice děti s Tomem našly další lesní jezírko a užívaly si křupání ledu. Cestu do kopce nám pomohly vyšlápnout básničkové naháněcí hry, díky nimž některé děti ani nevnímaly, že do kopce vlastně utíkají…

Od křížku, kde jsme si dali malou pauzu už šel Tom napřed, to aby vyjel na chatu i s obědem, protože cesta k ní byla namrzlá. Taky pro nás v chatě s Andreou zatopili. My ostatní přišli trochu promáčení, takže rozehřátá kamínka přišla vhod. Po cestě k chatě nám Dorotka představila svůj čerstvě vytržený zoubek ?. Na oběd dnes špenátu zbylo hodně, zato pak svačinového chleba s medem nic…

Tom po obědě odjel, díky mu za pomoc, těšíme se na další s ním strávená dobrodružství… My ostatní si užívali hrátek na matracích, malování na „velkých formátech“ a taky uklízení a sušení oblečení. Čas dnes nějak rychle ubíhal, tak jsme si dali svačinu, teplý čaj a alou oblékat, zhodnotit den a na autobus. Dnes cestou zpět do Zlína jelo v autobuse všech 16 dětí.

Byl to hravý den, plný povídání a taky řešení, co kdo zřejmě potřeboval pořešit. Díky za něj. Těšíme se na únor.

JirkaS.

11. ledna 2018

Dnešní, datumově tří-jedničkové, setkání se neslo v duchu příběhů, prošlapávání nových cest a „výměn identit“. Začalo to už při jízdě v MHD - pohádkou o dlouhatananáááánském jazyku, který se na své pouti světem potkával v různých situacích s různými zvířátky a tvory. Pak také výměnou čepic, která způsobila i výměnu jmen a další zajímavá dobrodružství.

Na blátivém ranním kruhu jsme se přivítali a vzpomenuli i Tomáška, který dnes chyběl. Děti velmi lákaly vodní potůčky, které pak děti systémem přehrazování naváděly do potřebných směrů. Chvíli potom jsme s některými chlapci řešili téma „hlad“ a co to vlastně je, co to způsobuje a jaxe to vlastně pozná. Dvě holky pak „výměnu identit“ dotáhly až do bodu, kdy si vyměnily nejen čepice, ale i bundy, kalhoty, batůžky i boty.

Společně jsme svačili až na vyhlídce, odkud bylo vidět, jak paní Mlha postupně odkrývá domy a ulice Lukova. Po hřebeni jsme se dnes novou cestou vydali přes paseku, kde rostly „modré stromy“. Povídali jsme si o okusu zvěří… Našli jsme další kus pokáceného lesa a úžasnou roklinu se smrkem - pánem kořenů. Na programu byla také velká kládová houpačka. Obdivuji rovnováhu dětí -  všechny se parádně udržely. Dvě převlečené slečny tu začaly svou dnešní zkušenost s „rozkamaráděním“ se se svou třetí kamarádkou, která tohle těžce nesla. Než jsme však přišli do chaty, byly zase všechny tři pohromadě :)

Led před přecházením silnice se tentokrát nekonal. Dál jsme se vydali na nedalekou mýtinu, odkud už odvezli ty smrky, jejichž letopočty jsme před nedávnem počítali. Borovice a modříny tu však zůstaly. Jsou to prý stromy, ze který se bude stavět nové zázemí pro lesní školku a školu. Poklad na sebe nenechal dlouho čekat. Kluci objevili zajímavé jezírko. Povídali jsme si o tom, jak je asi hluboké a že to v létě pořádně prozkoumáme.

Pak už nás nová, námi ještě neprošlapaná, cesta-necesta vedla po srnčí pěšince, řádně do kopce a taky mezi malé stromky. Došli jsme až na hřeben, kde nás přivítali krkavci. To je teda zvuk… Trasa to delší než ke křížku a krmelci nebyla, jen možná ta „jinakost“ dala podnět pár holčinkám k potřebě odpočinku svým „bolavým nožičkám“… To už ale děti ve předu objevily další dobrodružství malého potůčku a také zjištění, že nás ten potůček asi brzy přivede k nám na chatu. Prošli jsme dalším pokáceným kládovím a spatřili, že u naší chaty hoří. To bylo myšlenek a názorů… je znát, že děti by i v nebezpečí věděly, co dělat a jak se zařídit.

Dva muži, spřátelení Skauti, uklízeli kolem chaty náletové dřeviny a ostružiní. Ohniště bylo pro děti jako magnet, a tak jsme se brzy dozvěděli, jak to s tím ohněm tady vlastně je. Díky velké hromadě popela a železné lopatce z chaty nám tentokrát kamínka vevnitř hřála velmi záhy. To už pak přijela i Andrea s obědem a my si užili dobrou polévku i chutné těstovinky. Se zbylou polévkou jsme se ještě rozdělili i s chlapíky venku. Před obědem si ještě některé děti vyřezávaly venku před chatou na stoličkách. Zažili jsme i příhodu s pořezáním a velkou statečností.

Kočičkování a další matracové a dekové hrátky v klidové místnosti po obědě děti pořád velmi baví. Rozvíjí si tu tolik svých příběhů… Cekem nás rozesmála myšlenka, že děti z „klasických školek a škol“ se většinou těší „vyvětrat ven“ a naše děti se těší na dobrodružství „vevnitř“.

Děti jsme pak usadili na koberec a začalo malé loutkové divadlo. Potkali se pan a paní Vlaječkovi a na pomoc jim ještě přiletěla paní Berušková. S Luckou jsme tak dětem připravili úvod k jejich vlastnímu tvoření. Na papír si namalovaly, co chtěly a vystřižený obrázek si pak přilepily na špejli. Objevili se tu kočky, pejsci, jeleni, berušky i dinosauři. Společné závěrečné divadélko bylo jako pohlazení po duši?

Svačinka, úklid, oblékání… stihli jsme si ještě i popovídat o prožitém dni a pak alou na autobus. Ještě v autobuse pokračovaly pohádky… třeba ta o princezně na motorce… nebo o ztracené čelence...

Byl to krásný, pohádkový den, kdy se nakonec i na mou hlavu vrátila má čepice.

Díky, JirkaS.

 

4. ledna 2018

Poprvé v novém roce. V podstatě v plném počtu, vydali jsme se svěží na naši cestu lesem. Po sněhu tentokrát jen ledová památka, pod nohami spíše blátíčko. V přivítacím kruhu jsme si povídali o dárcích a hádali, co vše má Jirka v batohu. Ukázalo se, že se tam ukrývá i jedno novoroční šampáňo… celou cestu jsme pak měli úkol bezpečně jej přinést až na chatu, kde nás bude čekat přípitek. Protože to bude chvíle slavnostní, v zadání také bylo, že kdo nese tuto láhev, tak nemluví. Děti se prostřídávaly, užily si zkoušky mlčení a vznikaly tak i legrační pantomimické momenty.

Čerstvý „jarní“ vzduch jsme vdechovali při svačince na kopci, k tomu nám zpívali ptáci a Lukov v našem výhledu ozářilo slunce. Dlouho jsme si to tak užívali, než jsme vykročili dál. Na „kopečcích“ si děti vymyslely běhací hru na rybičky a žraloky. Pak v moři lesa hledali pěkný malý kousek přírody, který jsme přidali do krabičky k trsátku pro Toma, který tu s námi před časem dělal oheň a na Zikmundově pak parádně hrál na kytaru.

Dál už cesta ubíhala jaxi sama… Když jsme pak přešli silnici, zahráli jsme si na stopaře a vydali se ne naší obvyklou cestou ke křížku. Šli jsme podél silnice, tak – abychom my auta viděli, ale ne ony nás. Cestička nás vedla srnčí pěšinkou až mezi ostružiny, které kradou čepice. Bylo to dobrodružné objevování.

Na chatě, kde Jirka zatopil už ráno, nás čekala Ivka, pak společný přípitek a výborný oběd. Po něm se děti proměnily v kočičky a hezky si užívaly radovánky na matracích.

Celý den nás provázela myšlenka, že si to společně všichni chceme hezky užít a mít se spolu dobře. To v podstatě ani nedávalo příležitost větším konfliktům a ty menší jsme celkem rychle vykomunikovali a vyřešili.

Za chvilku pak přišla na řadu pohádka. Četla ji Ivka a byla o boji a usmíření. Děti si po ní do podkresu hudby malovaly, jaké je to být nahněvaný a mít vztek a jaké je to mít radost a být v míru. Vznikly parádní obrázky, které tyto emoce opravdu hezky vystihovaly.

Po jogurtové svačince už uklízení, balení a oblékání. Oblečení dětem celkem vyschlo na naší nové provázkové sušičce.

 

Byl to pro mne další krásný den, začátek něčeho nového… těším se na vše příští…

Díky, JirkaS.

 

21. prosince 2017

Dnešní setkání patřilo Vánočnímu naladění. Přestože bylo tento den světla nejméně, užili jsme si ho opět parádně. Jak se později ukázalo, byl to nejen SLUNOVRAT, ale také SNĚHOvrat. A že ho po obědě teda napadlo… hmm, první zimní den se opravdu předvedl ve své plné kráse.

Ráno jsme se přivítali na kruhu, tentokrát opět s Luckou a vyrazili na cestu. Zimou zamrzly všechny kaluže a také stopy v blátě.

Překvapením pro nás bylo množství pokácených stromů po cestě. No hned jsme jich bezpečně využili pro trénování rovnováhy.

Než jsme přešli hlavní silnici, zastavili jsme celkem na dlouho u velkých ledových kaluží. Někteří si našli plochu na klouzání, jiní se dali do rozbíjení. Cílem této skupinky bylo „osvobodit vodu“ a všechen rozbitý led vyházet ven. Bylo to velké studené dobrodružství…

Po cestě dál jsme opět objevili pokácené stromy. Tentokrát pořádné macky – smrky, jedle i pár borovic. Pár dětí s Luckou přepočítávali letokruhy a napočítali jich skoro 90. Další objevitelé hledali na odřezaných větvích jmelí. Prostě – parádní „dětské hřiště“, přišlo nám s Luckou při tom pohledu na mysl.

U křížku se nám otevřel hezký prostor popovídat si o slavnosti Slunovratu a Vánocích.

Pak už jsme se všichni těšili do tepla, na oběd a hlavně na … dárečky… :)

První velké překvapení bylo, že jsme přišli do vyhřáté chaty. Jirka se tam stavil tentokrát už hned ráno a předem zatopil. Z oběda zase skoro nic nezbylo a po odpočinku ve vedlejší místnosti jsme svolali děti na další „velké překvapení“. Naším společným dárečkem byl MIKROSKOP. Propojili jsme ho s počítačem a data-projektorem, takže děti měly „velké kino“ přímo na zdi místnosti. Hned se daly do hledání všeho možného, co by chtěly vidět zvětšené. Úspěch měly detaily sponky do vlasů, kousky dřeva, struktura křídla mouchy z pavučiny a našli jsme dokonce i živou zlatoočku. Děti pak své dojmy přenesly kresbou do sešitů.

A nastalo obdarovávání. Velmi jemná a překrásná chvíle tohoto dne. Systémem „do čepice“ jsme si vzájemně darovali dárečky a radost to byla dvojitá… z přijímání i darování. Dostali jsme také 2 další společné dárky – parádní kalendář s fotografiemi z našich setkání a velký balíček krásných voskovek… Hezky jsme si poděkovali a šli jsme svačit.

Pak už jen balit, uklízet a oblékat.

A venku nás čekala nadílka. Napadlo snad 5 cm sněhu, a tak cesta k autobusu byla jedna velká klouzačka. Velké vločky tvořily vrstvy na všem okolo – i na našich čepicích, kapucích a batůžcích… autobus naštěstí v pořádku přijel a zavezl nás do „kalamitního“ Zlína, kde se dnes také všechno nějak zpomalilo.

 

Byl to krásný, až kouzelný, den, Slunovrat a naše rozloučení v roce 2017.

Vše příznivé do roku následujícího, už se těším na setkání v lednu.

Díky, JirkaS.

14. prosince 2017

Dobrodružství dnešního dne začala už v autobuse – výměnou našich čepic. Na točně na Velíkové pak přišlo první velké překvapení. Do lesa se s námi dneska vydá Tom – tatínek od jedné předškolačky, kterého mnohé děti znají třeba ze slavností. Na úvodním kruhu, který jsme vyšlapali do čerstvě nasněženého poprašku, jsme si zazpívali a pozdravili na dálku taky naše nepřítomné kamarády. Pak jsme šli už zkontrolovat sněhové výtvory z minulých týdnů. Ale marně… byly pryč ☹. Počkáme si na další sníh a třeba zase vznikne pohovka, rolba i domeček pro myšky. Nebylo ani kam vyšlapávat to parádní bludiště… tak třeba příště.

Po louce jsme vyrazili tentokrát opět nahoru – hledat další překvapení. Bylo třeba najít „to pravé místečko“, protože jsme tam s Tomem, „zkušeným indiánem“, rozdělávali oheň. A ne ledasjaký – Tom ho vykřesal z malé jiskřičky. Děti se podílely na rozfoukávání troudu i hledání a přikládání, pokud možno suchých, větviček. Někdo přinesl i čerstvé jehličí, tak jsme zjistili, jak se dělají kouřové signály.

Byl čas na svačinu a někdo si ji na ohni i trochu ohřál. Jeden chlapec si ohříval dokonce i svou termosku ?. Pak přišlo na řadu opékání a dělení chleba. Oheň jsme zkušeně uhasili zbytky sněhu, vlhkou hlínou a… povídali jsme si taky o funkci močového měchýře.

Dalším překvapením byla velká houpačka. My už ji známe, ovšem dopřát jsme ji chtěli také Tomovi.

Protože bylo už dost hodin, vyzkoušeli jsme si další dobrodružství. Klíče od chaty jsme schovali v lese a domluvili se s Ivkou, která přiveze oběd, že si je vyzvedne a půjde do chaty už napřed - rozdělat oheň, uvařit čaj a ohřát jídlo. Klaplo to parádně.

My se vydali do kopce, kolem našeho zatepleného hmyzího domečku. Až ke křížku jsme ale dneska nedošli, protože nás čekalo další dobrodružství – zkratka lesem. Vyhnuli jsme se tak velkému blátu… ovšem čekala nás armáda ostružin, které nám kradly čepice a tahaly za bundy. Byla to tichá cesta po srnčí pěšince… takže vlastně lesní školka procházela lesní školkou :).

To bylo radosti, když jsme přišli na místo, kde už to děti znaly… sice z druhé strany naší chaty, ale …neztratili jsme se…

Teplý čaj, oběd, rozpálená kamínka, prostě juchů… hned po obědě si děti po delší době zase užily pokoj s postelemi a matracemi a kočičími hrátkami.

Dalším překvapením byla „hudba“. Posedali jsme si ke stolu, otevřeli sešity a poslouchali a zpívali společně s Tomem, který přinesl kytaru. Byla to parádní atmoška, při které vzniklo mnoho krásných obrázků.

Na čase už pak byla svačina a balení. Oblečení celkem vyschlo, jídlo žádné nezbylo, a tak jsme se vydali na autobus.

To jsme ale nečekali, že nás čeká další (nechtěné) dobrodružství. Autobus totiž pořád nepřijížděl… a my zjistili, že nám ho zrušili – totiž, posunuli o 20 minut dříve. Nastalo telefonování a vyhlížení. Častá věta „to musí být to pravé auto“ zaznívala vlastně až do setmění… a my si tentokrát užili na Zikmundově i západ slunce. Děkujeme našim zachráncům, že si pro nás přijeli.

Příště se už těšíme na „Vánoční“ setkání…

Díky, JirkaS.

 

7. prosince 2017

Dnešní setkání bylo zase v něčem nové. Přibyla k nám další holčinka – Eliška. Má kuráž, je energická a mi přišlo, jako by se s naší skupinou okamžitě parádně sžila. Občas se na něco zeptala, hned vše pochytila a mi připadalo, jako by s námi ani nebyla poprvé.

Počasí bylo tak něco mezi… těžký terén břečky a bláta dal dosti zabrat mnohým nožičkám, které tentokrát šlapaly jen pomalu. A pak i bolely únavou a totálním promočením. Navíc to „neunesly“ ani některé stromy… viděli jsme jich mnoho polámaných a vyvrácených. Asi ten těžký sníh… Každopádně i dnes slunce velmi hezky osvítilo krajinu.

Naše sněhové výtvory z minula jsme jen tak „zkontrolovali“, ale byly už dosti roztáté. Klouzat se dalo tentokrát ještě na břiše a po zadku. Někteří přidali další sněhové výtvory, třeba tak vznikl domeček pro myšky vystlaný suchým listím…

Na svačinu jsme šli na kopec. Tam jsme si také parádně užili vyšlapávání do sněhu. Vznikly obrázky, Lucčino „ahoj“ a hlavně velké BLUDIŠTĚ, které mělo hned několik výstupů. Pár dětí si opět trénovalo visení na větvi a následný bezpečný doskok na zem…

Pak jsme se vydali přes velký spadlý (a tentokrát zasněžený) smrk na krásný výhled na Vlčkovou.

Proťapkali jsme se až k zasněženému hmyzímu domečku a bylo přitom potřeba mnohokrát popohánět opozdilce. Elišku a Alánka zvláště bavilo stavět a bourat přehrádky na z kopce tekoucím odtávajícím sněhu. Všichni jsme obdivovali, jaká pěna bublinatá se na tomto čůrku tvoří… zatím teda netušíme z čeho?

Po cestě jsme také objevili super stromovou houpačku ?

Ke křížku jsme přišli už dost nachození. Přesto Jirka vyběhl dopředu, aby předem rozdělal oheň a přivítal Andreu s obědem. Pár kluků „teréňákú“ se rozběhlo kousek s ním.

Když všichni přišli na chatu, už nás tam čekala i Janka muziko-průvodkyně. Hned po jídle začal její program. A začal parádně – všechny děti se zabalily do huňatých dek na koberci a postupně se dostávaly do čtyř-živlové pouti s bohyní Živou. Tu si pak v podobě panenky děti také vlastnoručně vyrobily. Postupně si vybíraly nástroje podle toho, který živel je přitahoval a vzájemně si hrály (tibetské mísy, kartálky, rolničky, zvonečky, dřívka, kantela, kalimba, perkuse, drhla, dešťové hole). Ještě dál znělo v duších:

Ochraňuj nás Živa, dej nám sílu přátelskou,

chraň nás Živa, chraň nás Živa.

Živa je živá voda, živý je vítr vzduch,

Živa je Matka Zem, živý je ohně duch.

Po programu se ještě našla chvilka na hraní si na kočičky a všelico dalšího ve vedlejší místnosti. I tam už bylo hezky vytopeno, protože sušení oblečení dneska probíhalo „ve velkém“…

Svačina a oblékat. Většina do suchého, ale někteří i do vlhkého. Asi bychom uvítali ještě i další náhradní oblečení a hlavně ponožky.

Venku jsme se stihli hezky rozloučit a popovídat si o prožitém dni. Naťukli jsme také téma rozdílení si dárečků na našem posledním setkání – 21. prosince. Někteří říkali, že už něco mají dokonce připraveno ?

V autobuse děti sice neusnuly, ale únava byla znát…

Tak zase příště. Už se těším…. JirkaS.

 

30. listopadu 2017

Sníh, prostě sníh... to jediné by vlastně tentokrát stačilo napsat...

Začalo to samozřejmě hned na zastávce – vzniklo několik sněhuláčků, klouzalo se, koulovalo. Tentokrát jsme si v lese už opravdu vyšlapali kruh do sněhu a po písničce se společně přivítali.

Ušli jsme zase jen kousek, protože nadílka sněhu na louce dala příležitost opět tvořit. Vznikl sněhový skútr i s radlicí, raketa, opevnění iglú a dokonce i společně tvořená pohovka. Ta se dětem tak zalíbila, že jsme na ní dokonce i posvačili.

Jak moc se dětem líbí břečka... jak je měkoučká a jak parádně se do ní přidává a rozšlapává další sníh...

Na kopci na louce jsme opět přivítali paní Mlhu a pro „většinovou promáčenost“ se vydali svěžím tempem dál.

V zasněženém lese vypadaly děti opravdu jako lesní skřítečci, co sem tam opráší nějaký stromek – to aby jim trochu nasněžilo do kapuce :)

Hmyzí domeček byl už od minula hezky mechem zateplený, takže sněhová pokrývka mu vůbec nevadila.

U křížku jsme se napili a Jirka vyšel rychlým krokem napřed – to aby předem v naší chatě zatopil. Pro děti s Luckou se pak ještě stihl vrátit.

Když se všichni dostali dovnitř, převlekli se do náhradního oblečení a obuli si papučky. Zabalili jsme je ještě do dek, dali dětem teplý čaj a ti, co to potřebovali si ještě posedali kolem hřejících kamínek. Jirka rozpálil taky další kamínka v druhé místnosti a mohly se sušit i boty a rukavice.

Úplně jsme v to nedoufali, ale opravdu jsme dětem všechno oblečení hezky vysušili. A to se některým dalo ždímat... asi i proto se z něho u kamen parádně kouřilo.

Když přijela Ivka s obědem, měli jsme už velký hlad.

Po obědě přišlo na řadu stavění domečku a hraní velké hry příběhů. Opět jsem žasl, jak si 15 dětí dokáže úžasně vyhrát na tak malém prostoru.

Pak dostaly děti úkol přetočit koberec, na kterém stály, protože jsme na něm začali vytvářet zimní Adventní krajinu. K dispozici byly papíry, voskovky, lepidla, vata, razítka, vatové tampónky, nůžky, papírové košíčky, prstová barva a všelico ještě dalšího. Díky Ivce za přípravu – bylo to krásné společné tvoření a Jirkovi se u něho dětem krásně pískalo. Vznikl velký papír, který jsme nechali přilepený na stěně místnosti.

Pak už jen čajík a sladká svačinka a začali jsme uklízet, balit a oblečením se obalovat. Bylo fakt parádní oblékat se opět do suchého oblečení.

Při čekání na autobus jsme stihli sněhem ještě ozdobit jednu zeď a opět si popovídat o rozdílení dárků na našem před-Vánočním setkání.

Autobus přijel a až do Zlína projížděl krajinou paní Mlhy.

Byl to parádní bílý den a já jsem rád, že jsme to tak sqěle zvládli.

Díky, JirkaS.

 

23. listopadu 2017

Stejné děti, stejný den v týdnu, stejná trasa… a přesto - jak rozdílné dokáže být každé naše setkání. Dneska jakoby se nám do lesa ani nechtělo. Někdo se nedokázal odloučit od rodiče, někdo přijel trochu později, píšťalka hrála nějak tišeji…

Nakonec jsme však přeci jen vyšli, zase s Renatou, a bylo nám fajn. Ranní zimu postupně přes den vystřídalo teplíčko… jak to jen to Slunce v ty čtvrtky děla…?

Na kruhu jsme si zazpívali, přivítali se a zjistili zprávu o rozloučení se s Renčou a Gabrielkem. Je možné, že se ještě někdy zase potkáme… uvidíme.

Restík z minulého týdne (slečna s rozbitým kusem ledu) byl odčiněn… chlapec jí opravdu přinesl hezký dáreček. Díky za to…

Kvůli blátu, kterého dnes bylo k mání opravdu spousta, jsme se vydali trochu jinou cestou. Přes zahradu s parádními stromy na lezení. Děti to hned využily.

Když jsme přišli k víku na ohniště, kde jsme minule objevili první led, povídali jsme si opět o vodních skupenstvích, protože tam tentokrát byla „jen“ voda.

Paní Mlha dnes svůj plášť rozprostřela až odpoledne, takže na vyhlídce byl ráno vidět Lukov i Fryšták a širé okolí.

Po louce jsme vyrazili nahoru a dostali se na okraj lesa, kde přišla další dnešní změna – poprvé jsme svačili na jiném místě. Lesním oparem tu hezky prosvítalo sluníčko, k usednutí zval hebký mech, žádné velké blátivo a hlavně, už jsme jaxi měli skoro všichni velký hlad. Navíc jsme tu objevili další „kopečky“ – přírodní u-rampu, která dodá rozběh dolů a nahoru už to jde setrvačností vlastně samo.

Na tomto místě se nám také asi poprvé „odloučil párek zamilovaných“. Spolu posvačili a pak už se až do příjezdu na Cigánov neodloučili. Dokonce si svázali batůžky a prý „měli i svatbu“. Svatba pak bylo i téma malování do sešitů ?

Cestou přes velký kmen jsme se dostali až na velkou houpačku, kde jsme tentokrát nesvačili, ale opět vyřezávali. Zhoupla se také Renča…

Když jsme se dostali až ke hmyzímu domečku, napadlo děti jim ho připravit už na zimu. Nanosily mech a hezky jim ho „zateplily“. Povídali jsme si také o tom, že teď už může nasněžit.

Velkému blátu a kalužím se cestou od křížku ke krmelci někteří snažili vyhýbat a třeba šli i lesem… někteří ne ?. I proto byla tentokrát kamínka na chatě v obložení nejen teplo-chtivých rukou, ale také spousty oblečení. Topí parádně, všichni se zahřáli, všechno uschlo. Chata se brzy vytopila a my si po obědě udělali bunkry opět přímo v hlavní místnosti. Stoly, deky, koberec… jak málo stačí ke štěstí. Děti vymýšlely hry na střídání počasí, lození na střechu (domečku ze stolů) i schovávání se dovnitř.

U oběda jsem zaslechl zase jednu perlu: „no brambory sice ráda mám, ale vždycky se mi po nich postaví všechny chlupy na těle a já pak vypadám jako lední medvěd“ ? Asi pochvala pro jídelnu ZŠ Fryšták…

Po malování do sešitů, jsme pro Renatu společně vytvořili dárek na rozloučení, kdy se na jejím novém bílém tričku objevilo spoustu značek orienťáckých kontrol. Bylo to hezké poděkování a Renča z něj měla očividně velkou radost. Dokonce si ho hned oblékla – že ho bude nosit ?

Po svačince bylo už oblečení suché, a když jsme pak vyšli ven, měli jsme ještě dostatek času na pohodové povídání o našem prožitém dni. Zaznělo i to, že je dětem Renčin odchod líto, tak se těšíme, jak se s ní třeba zase na jaro potkáme.

Povídat jsme si stihli také o tom, že bychom si postupně mohli vzájemně připravit dárečky na Vánoce (poslední setkání letos proběhne ve čtvrtek 21. prosince). Kdy by každý přinesl jeden (nevěděl by pro koho vlastně bude) a pak bychom si je nějak hezky vzájemně nadělili.

Autobus, který nás tentokrát téměř všechny vezl do Zlína, zakryla od Lukova paní Mlha a my se spokojeně vrátili do Zlína.

Byl to opět další pohádkový den a já za něj děkuji všem ?

Tak příště, s Luckou, díky, JirkaS.

 

 

16. listopadu 2017

Dnešní den, naplněný mlhou a sluncem, byl zase něčím výjimečný a jedinečný. Poprvé nám totiž „uhodily mrazy“, a tak si děti krom všeho možného dalšího mohly užívat také led. To bylo radosti, když jsme našli první kousek – v zamrzlém víku od ohniště. Hned těch kousků bylo na tisíc…

Začnu ovšem ještě legrací ve Zlíně. Když jsme čekali na Cigánově na MHD, hráli jsme hru na vyhazování a chytání rukavičky. I podařilo se, že jedna rukavička přistála až na střeše zastávky. Naštěstí byl po ruce hned dlouhý klacek, takže situace byla zachráněna.

Další novinkou bylo, že s námi byla opět Lucka Mařáková.

Když jsme pak po ranním zpívání a uvítání v kruhu vyšli na cestu nad sadem, kde už nás zmrzlá rosa tolik nestudila, povídali jsme si o tom, kde přečkávají zimu různí živočichové. Takoví, kteří žijí ve vzduchu, běhají po zemi, plavou ve vodě či žijí pod zemí. Děti jsou tak moudré… všechno znají nebo si to domyslí ?

Přejít louku bylo dnes úplně pohádkové. Všude mlha, ledový vzduch, prosvítající paprsky slunce a taky zmrzlá zem, v ní stopy a občas zamrznuté kaluže. Prostě dětský ráj…

Před svačinkou jsme si zahráli na opičí rozcvičku, takže jsme se hezky zahřáli… teplá voda z termosky ohřála i ruce a přes podložky pod zadek se zima nedostala. Svačili jsme raději jen krátce a brzy vyrazili dál na cestu.

Před přecházením silnice jsme objevili obrovské kaluže a na nich – OBROVSKÉ pláty ledu. Prostě úžasné… Někteří si ještě kus cesty nesli tyhle velkoformátové mapy. I to však přineslo trápení, když jeden chlapec, zřejmě schválně, rozbil jedné holčince ten její velký kus. Nesla jej už celkem dlouho. Všichni to rázně odsoudili a chlapec snad jasně pochopil, že tudy naše společná cesta vážně nepovede… dokonce jí slíbil přinést „odškodné“ – tak uvidíme ?. Slzičky naštěstí brzy vystřídal zase smích a (taky protože jsme k naší základně přišli celkem brzy) my se pak u chaty vydali ještě na „velkou výpravu“. Někteří hledali poklad, mnozí jej i našli… Objevili jsme koupaliště pro žabky, povídali si o propojenosti lesa skrze kořeny a možnostech „hromadného telefonování“ všech stromů i bytostí v lese. Kluci si našli velký vyvrácený pařez, který se jim stal parádní lodí, holky si užívaly prosvítajících paprsků a foukání „kouře“ do nich. Byl čas i na domeček pro skřítky a Jirkovo vyhazování do výšky…

Oběd nám chutnal tak, že do odpadové jámy tentokrát nešlo vůbec nic. Jen to červené zelí… jaxi ne a ne ?.

V chatě jsme si opět úžasně zatopili. Kamínka byla chvíli v obležení. V „odpočinkové místnosti“ ovšem ne, takže tam bylo fakt zima. Proto jsme si domečky a bunkry vytvořili dnes přímo v klubovně. Nejprve vznikaly domečky jednotlivé, postupně se krásně propojily do jednoho dlouhého tunelu. Času jsme měli ještě dost i k malování do sešitů. Téma bylo „přezimování“ zvířátek. Zase jsme se s Luckou dost nasmáli, když jsem se jedné holky zeptal, co nápis „SERE“ jako znamená. S nadšením mi odpověděla, že je to přece napsané „srdce“ – a to už si to od ní do svých sešitů opisovaly další 2 slečny. Tak jsem jim řekl, ať si k tomu nápisu ještě aspoň přikreslí srdíčka…

No a pak už přišel čas na uklízení, oblékání a balení… a při těch všech vrstvách…

Takže už jen svačinka + čajík na závěr a popovídání o tom co se podařilo a líbilo. Autobusem nás tentokrát jelo do Zlína 13. Unavení, spokojení a plní zážitků…

Těšíme se na příště… díky, JirkaS.

 

9. listopadu 2017

Dnešní den byl místy docela dost „misty“ (angl. mlhavý). Tahle mlha, která se dala místy snad i krájet mu dodala zvláštní tajemnou a zpomalenou energii. Děti byly celou cestu klidné, nedivoké, pokojné a docela i tiché. (svou energii si asi šetřily na řádění v odpočinkové místnosti po obědě ?). Hned na točně na Velíkové se k nám přidala dnes i Léňa ze školky. To bylo velké radování se…

Na kruhu jsme se přivítali a vzpomenuli si na ty, kteří dnes byli na „přezkoušení“ na Provodově.

Pak jsme chvilku zkoumali spodní část kmene jednoho stromu v sadu, protože byl od bláta. Přišli jsme na to, že se sem asi chodívají otírat a „drbat na zádech“ buď divočáci nebo srnečci.

Na silnici před loukou nám pak Renča připravila parádní hru na skládání asi na 16 kousků rozstříhané mapy. Všechny 4 skupinky si s tím poradily a ještě jsme si u toho zase vysvětlili pár značek a symbolů.

Robinek si potom našel dlouhou větev, na kterou si přidělal svou čepici a s ní pak chodil, jakožto s „vlajkou České Republiky“, a nenechal nás tak ztratit se v té husté hmle.

Na hoře v lese poblíž zatopené jámy jsme poznali růst rákosí… tak tam asi bydlí ten Rákosníček. Kousek