Slavnost sv. Martina

Jednou takhle kolem čtyř jedniček v kalendáři odvezl jeden tatínek jménem Martin své děti do jedné Lesní školy a celkem s nechutí se vracel do města za prací. Zaparkoval u popelnic, dálkově uzamkl auto…ale proč se jeden kontejner hýbe? Snad tam někdo neodhodil živou bytost, třeba psa? Ne že by Martin neměl strach. Ale také byl zvědavý a možná by chtěl i pomoct ubohému zvířátku. Jenže v kontejneru je člověk. Krčí se v koutě mezi odpadky a zjevně je mu zima. Martine, co uděláš? Martin překoná svůj odpor, promluví si s bezdomovcem a místo do práce jde s ním do obchodu, kde mu nakoupí teplé oblečení. Když se muž v novém kabátě prohlíží před zrcadlem, vezme Martina za podpaží  „pojď, chci ti ukázat své tři kamarády“ a vejdou od zrcadla….a zároveň vstupujeme na scénu i my, Lesní předškola a škola  a vydáváme se  na cestu svatého Martina nejen za dobrodružstvím, ale i za třemi potřebnými kamarády neznámého bezdomovce.

Snad  i v nás probudí náš dnešní patron něco štědrosti, odvahy k pomoci, snad i naše srdce roztají, vždyť i to slunce jako by dnes šlo s námi a od rána nás nečekaně hřeje hned na první louce nad vesnicí.

Ale co je to tamhle na konci louky bílého, to přece nemůže být sněhulák, bílá postava, duch to nebude, ačkoliv skuhrá a běduje jako nějaká zoufalá duše. Vždyť to je Pan včelař ve svém skafandru, a potřebuje naši pomoc. Z jednoho úlu mu zmizely včely, jeho živobytí. Jak mu ale děti mohou pomoci? „My ti je pochytáme! “ Nikde však nelétá ani včela.
Pan včelař si však vzpomněl na starou včelařskou legendu, podle které mu malé děti mohou pomoci tak, že mu pošeptají přání do opuštěného úlu. A už si děti skládají v duchu svá přání a naklánějí se do voňavého úlu a šeptají pro včelaře i pro jeho včelky ta nejkrásnější přání… odnesou si pak  kousek včelího vosku, který prý může splnit přání jim. „Děkuji vám, děti!“  volá za nimi muž, který někomu připomínal spíše kosmonauta nebo mimozemšťana.
Na kopci je ranč, ale ani rančer ani jeho koně zde nejsou, děti objeví jen zašifrované jméno: Montana. O kus dál je studna a na ní pumpa a u pumpy se krčí nějaké modrá bytost, která nezemským hlasem volá: „Vodu! Vodu!“, a když děti rozpumpují  a první kapky polijí bytost, je to Vodní muž, který prohrává v boji o studnu s nebezpečnými podzemními červy a nejvíce trpí jeho tři kobylky(z nichž jedna se jmenuje Montana), které se nemohou přiblížit ke studni a žízní v lese. Tam jim můžeme do misek dopravit řetězcem osob od studny vodu a je to práce namáhavá a dlouhá, většinu vody poztrácíme přeléváním, ale trpělivostí a vytrvalostí  nakonec misky naplníme, a pak už musíme dál, aby plaché kobylky mohly ke svým miskám… z lesa se ozývá jen řehot kobylek a od studny jak pramínek tichý smích Vodního muže.
Když jsme nakonec u Zikmundova potkali Pána holubic, došlo nám, že je to ten třetí kamarád. Abychom mu pomohli, museli jsme nahradit jeho ztracené holubice, které roznášejí lidem přání, stát se holubicemi, vystoupat do výšin a přání pustit lidem na zem…
Milí moji malí svatí Martinové a svaté Martinky, ať se všechny ctnosti našeho dnešního patrona stanou součástí vašeho růstu, to Vám přejeme my všichni průvodci z Předškoly i ze školy.
A dál? To už víte lépe vy, protože  po celodenní cestě zapadlo i to slunce, zamávalo červánky a děti se vydaly do noci se světýlky, se svými rodiči. A mezi nimi byl i ten tatínek Martin a řekl bych, že i Pan bezdomovec se svými třemi kamarády.
Aleš