Pá 14. 12. 2018 / Jak to žije na předškole

Listopadová setkání

Na první listopadové setkání jsme se ráno spojili se školáky, udělali si společný kruh, zazpívali poprvé písničku o Martinovi a naladili se na společné setkání, které nás mělo čekat v dalším týdnu. Vyrobili jsme si listovou pestrobarevnou mandalku, trochu polozili po stromě na začátku lesa a pak už jsme se se školáky rozloučili a šli si každý po svém… Děti si vybraly jako místo, kde chtějí trávit nejvíc času, oblíbený sklánějící se dub, jež se stal opět parádní průlezkou i testerem a školitelem naší odvahy. Ač nás čekala spíš cesta do kopce, přesto si děti našly kratochvíli opačnou – kutálení se ze svahu. Po té, co se naše hlavičky dotočily, jsme už docela pospíchali směrem k Rablině a do kopce, kde ještě děti zkoumaly mikroskopy i lupou kdejakou zajímavost v přírodě (a že pod mikroskopem vypadá zajímavě snad vše, to asi ani nemusím zdůrazňovat). Po obědě Adam vyprávěl dětem mystický příběh, který je absolutně pohltil, ještě pár her ve vnitř, trochu blbnutí kolem chaty a už byl čas se rozloučit.

V dalším týdnu pro nás den začal hodně netradičně, tentokrát jsme nejeli autobusem na Velíkovou, ale rovnou na Zikmundov, kde jsme se ráno ještě trochu prošli, okoukli zblízka les nad chatou, kam zatím naše cesta ještě nevedla, a pak už jsme pádili na chatu, kde pro nás Tinka připravila těsto na svatomartinské rohlíčky. Každý si nějaký ten rohlíček uválel a nakrájel, naplnil tím, co má nejraději (tvaroh, mak nebo oříšek), šup s nimi do trouby a za chvíli se kromě vůně kamen linula základnou libá vůně rohlíčků. Pak už oběd, jako sladká tečka na závěr pár čerstvých rohlíčků a pak rychle za školáky na Velíkovou, tedy v opačném směru, než jsme zvyklí, kde na děti už čekalo překvapení. Únava byla už trochu znát, přece jen jsme zvyklí, že po obědě už je spíš pohoda a klid, ale zase to, co nás čekalo na konci, to předčilo všechny obtíže. Perfektně, autenticky a navíc zábavně sehraný příběh o žebrákovi nás vtáhl do minulosti a její těžké doby, jež je jako stvořená pro hrdiny. A to už tu byl opravdu Martin i se svou družinou, kteří příběh skvěle doladili. Děti se pak mohly ještě na koníkách povozit, pohoupat se v lese na houpačce, s Neou jsme lesně oslavili její narozeniny a pak už jen přesun na školkovou zahradu, kde ještě čekala generálka vystoupení školkových i školních dětí, ke kterým se naši předškoláci rádi přidali. Rodiče už mezitím postupně přicházeli, rozsvěcoval se jeden lampionek za druhým a pak už si každý, kdo zůstal, mohl s rodinou zažít lampionový průvod se zakončením vystoupení dětí u kapličky a nádherný ohňostroj. Den to byl opravdu plný zážitků a kdo chtěl, zůstal ještě na dílničku, kterou pro rodiny připravilo Centrum pro rodinu Vizovice.

S Tinkou jsme se setkali i v dalším týdnu, kdy jsme se opět navrátili k naší původní cestě (ale písnička o Martinovi s námi byla dál). Mikroskopy putovaly od oka k oku a opět jsme se podivovali, jak zajímavá může být třebas jen obyčejná hrouda hlíny, když se na ni podíváme pěkně zblízka. V lese objevily děti pak úžasnou skluzavku, byla tak báječná, že se z našich zadečků ještě prášilo snad i na Zikmundově 🙂 Cesta nás pak zavedla trochu jinou, průzkumnickou cestou, hledali jsme tajemnou studánku, která nám sice prozatím zůstala stále utajena, ale zase jsme našli další zajímavá místa, například strom, jež vypadal po svém zlomení přesně jako písmenko A. Den byl nádherný a slunečný, poslední záchvěv babího léta nás všechny potěšil.

V dalším týdnu nás trochu zradila technika, ač jsme toho měli mnoho zajímavého k focení, foťák stávkoval a tak nemáme krom 2 fotek fotodokumentaci dne. Ale tak alespoň v krátkosti v popisu, co jsme si ten den zažili. Opět jsme se vydali k oblíbenému dubu, od kterého se dětem tak těžko odchází. V lese jsme pak potkali první předškolácký sníh, který se za cestou na Rablinu srdnatě držel na malém plácku. No pár kuliček i z něho vzniklo 🙂 A pak už šupky dupky na Zikmundov, protože ten den jsme měly s dětmi v plánu uvařit. Menu o dvou chodech děti nadchlo, krájely, strouhaly, míchaly a dochucovaly a tentokrát nám do odpadové jámy opravdu skoro nic nezbylo. Rajskou polívku děti takřka vyblízaly, nezbyla ani lžička, přestože hrnec byl původně naplněn skoro po okraj. A po špagetách se také jen zaprášilo, Peťka, která ten den s námi byla, snad ani nestíhala přidávat. Odpoledne pohádka, trochu her vevnitř, protože počasí začalo trochu protestovat a z malého mrholení, které nás ten den provázelo, se udělal zdatný liják. Ale to už byl náš společný den u konce a v autobuse nám bylo zase příjemně.

Poslední listopadové setkání bylo zase s Adamem, který dětem slíbil oblíbenou hru na vlkodlaky, a už se ho nemohly dočkat. Den to byl hodně mrazivý, a abychom co nejvíc využili našeho lidského tepla, postavili jsme si ke svačince lesní gauč – hnízdečko, kde jsme se u svačení pěkně namáčkli k sobě a takto v tepelném komfortu pojedli. U hlavní cesty jsme se ještě zastavili na klouzačku – ideálně zamrzlá kaluž ozkoušela vycpání našich zadečků a kolen – výbava prošla na jedničku a snad ani moc modřin nepřibylo. Po cestě ke křížku jsme se zase proměnili na dva týmy veverek, které se snaží dostat každá svou cestou od stromu ke stromu až k cíli. Byla to malá zkouška kooperace, která se nám stále víc a víc dařila, určitě si tuto hru někdy brzy zopakujeme. Prolézačkou nám pak byl spadlý smrk, který láká k různě odvážným kladinovým pokusům. Po obědě už další mystický příběh od Adama a slíbená hra na vlkodlaky. Když jsme se dost vyřádili, vyráběli se ještě šiškoví skřítci a za chvíli už s námi v chatě nebyly jen děti, ale i skřítek Ostružinka, Malina, Jahůdka, Duháček a další 🙂